Děkuji, vážený pane předsedo. Vážená vládo, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych své vystoupení rozdělil do tří oblastí. V té první se pokusím zareagovat na to, co tady padlo ve vystoupení předřečníků, konkrétně pana místopředsedy Okamury. Já bych chtěl pana předsedu Okamuru vyzvat k tomu, pokud má jakékoli podezření, že nákupy ochranných prostředků provází korupce, jak tady padlo na mikrofon, tak aby využil svého práva a podal trestní oznámení. To je to jediné správné, co se dá v této fázi dělat. Já jsem přesvědčen, že pokud tak učiní, policie se té věci bude věnovat a celé to vyšetří. Házet tady obviněními z korupce na mikrofon při vědomí toho, že má poslaneckou imunitu, je sice možné, nicméně není to férové. Pokud má informaci o tom, že na Ministerstvu vnitra při nákupech docházelo ke korupci, prosím a vyzývám ho, aby podal trestní oznámení a policie to prošetří. Samozřejmě se nijak nebráním tomu, aby fungování státu a zejména nákupy státu v nouzovém stavu prošetřil Nejvyšší kontrolní úřad. Nevidím důvod, aby k tomu Poslanecká sněmovna vyzývala, ale současně nevidím důvod usnesením tomu bránit, ale jak řekl pan prezident Kala, Nejvyšší kontrolní úřad již změnil plán kontrol tak, aby se mohl věnovat tomu, jak fungovaly nákupy za nouzového stavu, a já za Ministerstvo vnitra říkám, že jsme připraveni všechno zdokladovat. To za prvé.
Za druhé, dovolte mi - a omlouvám se, že vás možná budu trošku nudit - ale dovolte mi, abych vám přečetl relativně dlouhý právnický text, kterým je Stanovisko Ministerstva vnitra k tomu rozsudku, který padl městským soudem. Já to chci přečíst proto, aby za prvé bylo naprosto jasné, jak se k tomu Ministerstvo vnitra staví, a za druhé aby ve stenozáznamu Poslanecké sněmovny bylo pro futuro uchováno to, jak si vykládáme aktuální situaci a o co opíráme některá doporučení. Takže teď budu chvilku číst a děkuji za pochopení.
Dne 23. dubna 2020 rozhodl Městský soud v Praze pod spisovou značkou 14 A 41/2020 o nezákonnosti mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje a o omezení volného pohybu osob. Uvedená mimořádná opatření spadala do množiny většího množství obdobných aktů vydaných Ministerstvem zdravotnictví s cílem eliminovat pandemii onemocnění COVID-19. Soud zmíněná mimořádná opatření zrušil s účinností od 27. dubna 2020.
V argumentaci městského soudu se předně artikuluje skutečnost, že právní řád České republiky obsahuje zvláštní pravidla jednání v situacích, kdy jsou ohroženy základní podmínky existence státu či život a zdraví jeho obyvatel a je potřeba vytvořit správní podmínky pro návrat v uvozovkách "systému" do původního stavu. V rámci těchto pravidel se připouští významné omezení základních lidských práv a svobod. S ohledem na míru těchto omezení považuje soud za nezbytné, aby orgány veřejné moci rigorózně postupovaly podle těchto pravidel, zejména aby respektovaly rozsah svých kompetencí, neboť pouze tak lze zachovat právní stát.
Dále je v argumentaci Městského soudu v Praze naznačena hranice mezi stavy, za nichž lze aplikovat krizová opatření vlády podle krizového zákona, a stavy, za nichž jsou naopak aplikovatelná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví resp. orgánů ochrany veřejného zdraví podle zákona o ochraně veřejného zdraví.
Městský soud v Praze se jeví být toho názoru, že mimořádná opatření orgánů ochrany veřejného zdraví by se měla aplikovat v situacích, k jejichž řešení v zásadě postačí standardní procedury a běžné právní prostředky a kdy se předpokládá spíše méně významné omezení základních lidských práv a svobod. V případě, kdy by již tyto procedury, prostředky a omezení pro masivnost ohrožení nedostačovaly, je na místě aplikovat pravidla stanovená v ústavním zákonu o bezpečnosti České republiky a z něj vycházejícím krizovém zákonu a dalších souvisejících právních předpisech.
V opačném případě by podle Městského soudu v Praze zmizel rozdíl mezi výjimečným stavem a stavem normálním. Soud zjevně vychází z principu, na který Ministerstvo vnitra opakovaně upozorňovalo a který je vyjádřen v krizovém zákonu v pasáži, upravující aplikaci pravidel nejnižšího stupně krizového stavu, tedy stavu nebezpečí podle § 3 odst. 1.
Tento stav má být vyhlášen v situaci, kdy nelze odvrátit ohrožení života, zdraví, majetku či životního prostředí běžnou činností správních úřadu, orgánů územních samosprávných celků, složek IZS a prvků kritické infrastruktury. Z logiky věci tato podmínka platí i pro přísnější nouzový stav. Naznačení hranice mezi stavy, za nichž lze aplikovat krizová opatření vlády podle krizového zákona, a stavy, za nichž jsou naopak aplikovatelná mimořádná opatření orgánů ochrany veřejného zdraví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, představuje stěžejní myšlenku rozsudku spisové značky 14 A 41/2020, která vymezuje právní rámec, v němž se výkonná moc při eliminaci pandemie nemoci COVID-19 může pohybovat.
Městský soud v Praze v souvislosti s vymezení hranice pro aplikaci krizových opatření vlády a mimořádných opatření orgánů ochrany veřejného zdraví podtrhuje skutečnost, že úprava omezení základních lidských práv a svobod, stanovená v § 5 a 6 krizového zákona, vychází přímo z článku 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Takovýto speciální ústavní základ v zákonu o ochraně veřejného zdraví chybí, což lze považovat za potvrzení toho, že jím předpokládaná mimořádná opatření orgánů ochrany veřejného zdraví musí být co do míry zásahu do základních lidských práv a svobod podstatně méně invazivní.
Z pohledu Městského soudu v Praze je pro posouzení aplikovatelnosti zákona o ochraně veřejného zdraví v dané situaci důležitý i fakt, že na rozdíl od krizového zákona absentuje pravomoc Poslanecké sněmovny omezující opatření, byť nepřímo, zrušit, což je dalším potvrzením skutečnosti, že zákon o ochraně veřejného zdraví nemůže být právním základem pro provádění opatření omezujících základní práva a svobody v míře, v jaké tak učinila zrušená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví.
Konečně v rámci argumentace o hranicích aplikovatelnosti krizových opatření vlády a mimořádných opatření orgánů ochrany veřejného zdraví Městský soud v Praze poukazuje na fakt, že zákon o ochraně veřejného zdraví hovoří o omezeních ve vztahu ke skupinám osob a některým oblastem, což implikuje, že normotvůrce v jeho případě počítal spíše s méně invazivními zásahy do základních práv a svobod. Naopak z krizového zákona, například § 14 odst. 4 písm. h), jednoznačně vyplývá záměr aplikovat jím předvídaná omezující opatření i na celé území státu.
Posouzení, zda míra ohrožení dosahuje takové úrovně, kdy již není možno jeho odvrácení standardními procedurami, běžnými právními prostředky a méně významným omezením základních lidských práv a svobod je působností a odpovědností vlády, neboť pouze ta je dle krizového zákona kompetentní k vyhlášení nouzového stavu.
Městský soud v Praze deklaroval, že respektuje vyhlášení aktuálního nouzového stavu i důvody k jeho vyhlášení, má však zato, že v takovém případě by měla být opatření směřující k eliminaci příčin nouzového stavu spojená se zásadními omezeními základních lidských práv a svobod realizována cestou krizových opatření vlády, nikoliv tedy mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví. V argumentaci soudu se hovoří o takzvaném přepnutí právního režimu do speciální podoby a z toho vyplývající povinnosti všech orgánů výkonné moci zohlednit tuto skutečnost při svém rozhodování.
Městský soud v Praze hodnotí zásah do základních lidských práv a svobod učiněný prostřednictvím jím zrušených mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví jako nikoliv malý a konstatuje, že Ministerstvo zdravotnictví nemělo dostatečnou věcnou způsobilost k jejich vydání. S ohledem na uvedené shrnutí lze učinit závěr, že omezení volného pohybu osob a omezení maloobchodního prodeje v rozsahu, v jakém je stanovila mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zrušená rozhodnutím Městského soudu v Praze, již přesahují hranice toho, co lze charakterizovat jako malý zásad do základních lidských práv a svobod.
Rozsah omezení současně potvrzuje, že míra ohrožení zdraví, které má být těmito omezeními eliminováno, je mnohem větší než to, které může být odstraněno běžnou činností správních úřadů a dalších složek. Jestliže však je potřeba přistoupit k takovému omezení rozsahu základních lidských práv a svobod, je nutné je provést v režimu oněch Městských soudem zmiňovaných zvláštních pravidel, to znamená, v režimu předpokládaném ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky a krizovým zákonem, konkrétně za nouzového stavu a ve formě krizových opatření vlády.
Jakkoliv se Městský soud v Praze v tuto chvíli zabýval toliko dvěma oblastmi zásadního omezení základních lidských práv a svobod v souvislosti s eliminací onemocnění COVID-19, závěry jím vyslovené lze aplikovat na všechna opatření přijímaná k odstranění hrozby v podobě onemocnění COVID-19 obdobného rozsahu. Tedy bráno z hlediska dalšího postupu státu v boji s pandemií onemocnění COVID-19 lze závěry Městského soudu v Praze ve zkratce shrnout tak, že formu protiepidemiologického opatření determinuje primárně míra omezení základních lidských práv a svobod a dalších práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky a sekundárně možnost či nemožnost provést protiepidemiologická opatření běžnou činností správních úřadů a dalších složek.
Jestliže je s ohledem na aktuální doporučení odborníků pro potlačení epidemie onemocnění nutno regulovat vstup na území České republiky a současně v této souvislosti omezit některé aktivity včetně hospodářské činnosti, případně naopak provádění některých činností uložit, je zřejmé, že dochází k nikoliv nevýznamnému omezení svobody pobytu, práva shromažďovacího, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, respektive práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zákazu nucených a služeb a práva na majetek.
Takováto omezení se však pohledem Městského soudu, s nímž se Ministerstvo vnitra ztotožňuje, nelze realizovat mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví mimo režim nouzového stavu. Jinak řečeno, existence nouzového stavu je nezbytnou podmínkou pro to, aby takováto opatření mohla být realizována. Míra zásahu je taková, že přesahuje právní rámec, v němž se může pohybovat moc výkonná sama za běžné kontroly moci zákonodárné a soudní, a vyžaduje zvláštní supervizi Poslanecké sněmovny v podobě schvalování trvání existence nouzového stavu, jak předpokládá článek 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Formou mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví lze ukládat pouze méně invazivní opatření, například nošení roušek na veřejnosti, které nevyžadují jinou než standardní míru dozoru ze strany legislativy a justice. Tedy vláda na základě doporučení epidemiologů připravila plán postupného ukončování těch omezujících opatření, která představují významný zásah do výše zmiňovaných práv, chráněných ústavním pořádkem České republiky, přičemž jako konečný termín tohoto uvolňování stanovila 25. květen 2020. Z logiky věci se současně jedná o datum, k němuž by měl být ukončen nouzový stav. Po tomto datu presumuje vláda aplikaci pouze méně invazivních omezujících opatření, a tedy přechod od potírání pandemie onemocnění COVID-19 mimořádnými prostředky, a nadstandardním nasazením správních úřadů a jiných složek k nasazení v zásadě klasických prostředků v rámci běžného fungování veřejné moci se stěžejní účastí orgánů ochrany veřejného zdraví.
Zachování maximální účinnosti přijatých omezujících opatření však pro jejich vzájemnou provázanost a podmíněnost vyžaduje, aby tato byla rozvolňována koordinovaně a v logické návaznosti. Předčasná terminace je (stop?) efekt, který je od rozvolňování omezujících opatření rozvrženého z popudu orgánů ochrany veřejného zdraví do čtyř týdnů očekáván zhatit, neboť prudké rozvolnění ve všech oblastech může vytvořit ideální podhoubí pro opětovné rozšíření onemocnění COVID-19. V takovémto případě by bylo opět nutno přistoupit ke zpřísnění omezujících opatření a obnovení razantnějšího zásahu do práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky, což by z pohledu Ministerstva vnitra bylo nebytné, leč v širším kontextu problematické.
Já se velmi omlouvám za to, že jsem četl takto dlouho, ale mám zato, že toto je velmi vyvážený a komplexní text, který říká, v jaké situaci se nacházíme. A i podle judikátu Městského soudu v Praze máme v principu dvě možnosti. Buď Poslanecká sněmovna vyhoví žádosti vlády o prodloužení nouzového stavu a vláda bude schopna dostát tomu harmonogramu rozvolňování tak, jak byl prezentován, s tím, že ta poslední opatření velké razance, v uvozovkách, o kterých mluví i ten rozsudek Městského soudu, končí 25. května a po 25. květnu už bude vláda schopna, za předpokladu, že budeme tu situaci zvládat, ten boj proti epidemii řídit opatřeními Ministerstva zdravotnictví, která nemají tak zásadní dosah na omezení lidských práv, a tudíž ten harmonogram, který byl vládou navržen, bude dodržen, anebo Poslanecká sněmovna zvolí jinou metodu, to znamená, ten nouzový stav buď neprodlouží vůbec, nebo ho prodlouží na nějakou jinou dobu, a pak já říkám, že vláda má z principu jedinou možnost, samozřejmě podřídit se verdiktu Poslanecké sněmovny a respektovat, že k termínu konce nouzového stavu skončí všechna ta omezená, na která Městský soud v Praze nahlíží jako na omezení, která mají zásadní vliv na omezení lidských práv, zjednodušeně řečeno, dneska už to je hlavně to nařízení vlády, které omezuje přítomnost občanů v prodejnách, to znamená, omezuje prodej v maloobchodě.
Když to ještě zjednoduším, datum, ke kterému skončí nouzový stav je datem finálního rozvolnění opatření v boji proti epidemii v České republice.
Vláda představila harmonogram, který toto datum dává na 25. května. Pokud Poslanecká sněmovna se rozhodne toto datum posunout kupředu, do jisté míry tím i určuje, kdy budou ta zásadní opatření uvolněna, a jakékoliv datum před 25. květnem znamená, že Poslanecká sněmovna se rozhodla ta opatření uvolnit rychleji, než jí doporučuje vláda, resp. než jí doporučují odborné týmy.
A prosím úplně závěrem, já jsem velmi pečlivě poslouchal vystoupení kolegů z Poslanecké sněmovny ve vztahu, jak by to vláda měla řešit. Jsem rád, že i ctěná organizace, jakou je Rekonstrukce státu, akceptovala fakt, že se Sněmovna nevyhne prodloužení nouzového stavu aspoň na nějakou minimální dobu. Pak ale se ptám, zda jsme ochotni přistoupit na ta další doporučení, která tady padají, to znamená, řešit ty věci mimo nouzový stav nějakými ad hoc novelami buď zákona o ochraně veřejného zdraví, nebo krizového zákona, což mimochodem tedy doporučuje Rekonstrukce státu. Jsem přesvědčen, že v situaci, kdy máme nouzový stav, kdy máme aktuálně probíhající krizi, není úplně moudré spustit nějaké mediální, politické a právnické kutilství a začít předělávat krizový zákon. To je věc, kterou pokládám za velmi nebezpečnou a ne úplně produktivní. Já bych raději stál o to, abychom se drželi právních norem, které máme schváleny, které jsou vyzkoušeny možná jinou pohromou, ale jsou vyzkoušené, a abychom poté, co tu epidemii zvládneme, abychom si tu situaci vyhodnotili a řekli, co je potřeba případně změnit, co je potřeba případně upravit. Ale z toho, co jsem tady četl, a z toho, co jsem tady říkal, z mého pohledu pokud nechceme být světovým unikátem a nechceme od 1. 5. všechna opatření proti šíření epidemie zrušit a vrátit tuto zemi v principu do stavu, který tady panoval v prosinci loňského roku, tak musíme prodloužit nouzový stav. A vláda říká, že podle toho harmonogramu, tak jak je doporučen odborníky a mimochodem ještě byl zrychlen proti tomu původnímu doporučení, tak ta poslední klíčová omezení, na která se vztahuje judikát městského soudu, padají 25. května. Tudíž mně nedává smysl hlasovat nebo podporovat prodloužení nouzového stavu o dobu kratší, samozřejmě kromě důvodů, které jsou politické, a to nechávám na úvaze Poslanecké sněmovny. Nicméně věcně, pokud chceme dodržet ten harmonogram, který je schválen, a pokud chceme, aby se ta poslední velká opatření rozvolnila 25. května, měli bychom dnes podpořit to, co chce vláda a co vám jako Poslanecké sněmovně navrhuje, a to prodloužit nouzový stav do 25. května.
Já vám děkuji za pozornost. Omlouvám se, že jsem mluvil tak dlouho, ale pokládal jsem za důležité, aby tento text byl zaznamenán ve stenoprotokolu. Děkuji vám. (Potlesk poslanců ČSSD.)
