V záplavě jiných zpráv téměř zapadla informace o tom, že naše armáda utrácela v uplynulých letech nekoncepčním způsobem. Nakupovala draze, přes drahé prostředníky a často obcházela výběrová řízení.
Nejsem levičák, v odborech jsem nikdy nebyl, přesto bych odboráře nenazýval nenávistnou lůzou. Někteří vládní poslanci žijí ve svých zažitých schématech. Tady jsme my, a ti venku – to jsou ti oni. Nesnesitelná lehkost bytí.
V závětří hokejové euforie jsme na chvíli nevnímali realitu naší tragikomické správy země. Vládní reprezentace páchá rituální sebevraždu v přímém přenosu, aniž si snad uvědomuje, že tím destruuje celý stát a posouvá její prestiž níže a níže.
„Paráda – Jarda na hrad!“. Tak přesně tuto sms zprávu jsem obdržel pár minut po skončení čtvrtfinálového zápasu s USA. Poslal mi ji můj slovenský přítel z Bratislavy, jinak distinguovaný právník v letech.
Fandit Slávii nebylo vždy snadné. Často jsme si od příznivců Sparty vyslechli nejednu jadrnou narážku. Dnešní fotbalová Slávie ovšem píše úplně jiný příběh. A bohužel v něm fotbal nehraje hlavní roli.
Přelom dubna a května byl nebývale štědrý na úchvatné mediální příběhy. Jedna fascinace střídala druhou. Po královské svatbě z Londýna následovalo blahořečení Jana Pavla II. z Vatikánu a hned na to přišlo zabití Bin Ládina v Pákistánu.
Krize patří mezi velmi frekventovaná slova, čímž ztrácí částečně svůj skutečný obsah. Přidá-li se k tomu adjektivum vládní, pak máme zaručený novinový titulek, který čtenář už ani nevnímá.
Asi to taky znáte. Na chvíli si zdřímnete a probudí vás sen živý jako film. Obrazy jsou trochu rozmazané, ale příběh, který skládají je až děsivě realistický.
Titulek dnešního textu jsem si vypůjčil ze hry Macbeth od Williama Shakespeara. Přemýšlet totiž o proměnách dnešních mocných i nemocných vládců to opravdu nemá smysl.
V pátek 1. dubna jsme s přítelem Janem Hnízdilem uvedli do života Výzvu NEO 2011. Jde o záměr, který se stává platformou pro rozumné síly občanského vzdoru.
Pane Havlíku, vaše výzva se mi líbí a plně s ní souhlasím. Domníváte se, že alespoň něco z ní půjde realizovat? lumír
Aristotelés kdysi řekl: „Kde se neúčastní veřejné debaty, týkající se základních problémů, žije mimo obec, ten se musí buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnosti velmi zrádné.“
Díky nevlídnému nedělnímu počasí jsem po delší době shlédl část nedělní debaty všeználka Václava Moravce a jeho hostů. Tentokráte si nepozval svého osobního přítele z vlády.
Asi před pěti lety pronajal náš soused vedlejší byt v našem domě. Nastěhovala se do něj japonská rodina. Otec, vrcholový manažer velké japonské společnosti, matka a školou povinná dcera.
Hlavní postava čtvrtečních mediálních turbulencí zakončila své gala představení v pořadu České televize Hyde park. Matador našeho politického kolbiště předvedl koncentrovanou esenci arogance moci.
Televize Nova nevysílá už dosti dlouho žádnou publicistiku ani politické diskuse. Jedinou výjimkou je jednou za rok hodinka s prezidentem. Pan profesor Klaus opět nezklamal.
Také se Vám zdá, že míra frustrace u velké části veřejnosti připomíná papiňák před výbuchem? Kritika, negativismus, pesimismus a obavy z budoucnosti bohužel nejsou neopodstatněné.
Politika již zase nepožívá u veřejnosti příliš valné pověsti. Bývá často považována za drsnou, špinavou a nemravnou. Vždy se v ní používaly také různé metody a způsoby, v nichž se utkával pragmatismus a ještě větší pragmatismus.
Každá vyspělá společnost by měla mít své přirozené elity. Bývají to respektované autority, které požívají u veřejnosti všeobecné úcty. V dnešním mediálně marketingovém světě je spíše nahrazují „celebrity“ z bulváru.
Najít východisko z dnešní pasti veřejných financí je téměř nemožné, pokud nepřistoupíme na zcela zásadní změnu správy země.
