To, co jsem tu řekl, dokazujeme v každodenní politické praxi. O tom jsem přesvědčen. Výjimky potvrzují pravidlo. Jenomže nikoli neprávem se říká, že v každé hře jste dobří podle toho, jak kvalitní je váš soupeř. Nebo také, že síla řetezu závisí na nejslabším článku. Rychlost konvoje na rychlosti nejpomalejší lodi. Nebo ještě daleko hruběji: spolu chyceni, spolu pověšeni.
Tón politiky vždy udává ten nejbezohlednější, nejvíce neomalený, nejvíce populistický a demagogický hráč. Podle něj se nastavují a kalibrují mediální tlampače, on určuje takzvanou normu. Nebo přinejmenším vychyluje váhy politického průměru na špatnou stranu. Křiklavá lež se prodá v médiích daleko lépe, než střízlivá pravda. Je to možná smutné, ale svým způsobem logické a já se nad tím zde nehodlám pohoršovat. Pouze to konstatuji. Věci jsou navíc takové, jaké se zdají být a ne takové, jaké ve skutečnosti jsou.
Jaké jsou možnosti někoho, kdo nechce hrát politickou hru podle pravidel pana Barnuma? Někoho, kdo chce ukazovat výhled do budoucnosti, ne pouze okamžité výhody? Někoho, kdo sází na odpovědnost a racionalitu, ne populismus a rozpoutávání vášní? A tím „někým“ myslím nejen politiky, ale i novináře. I oni jsou totiž zajatci nějakým způsobem nastavené a někam se řítící veřejné debaty.
Ten, kdo chce tomu všemu čelit, především musí vsadit na odpovědnost. Odpovědnost státníka, který dělá, co je potřebné a nutné. Ne pouze to, co je populární. Odpovědný státník neříká to, co lidé chtějí slyšet, ale to, co je pravda. Možná tím nesklidí mnoho aktuálního potlesku. Ale budoucnost mu dá zapravdu. A naopak. To, co politici dělají pod tlakem veřejného mínění, se často ukáže jako velká chyba.
To nejlepší, co udělal Václav Klaus a co po něm zůstane v učebnicích polistopadových reforem, byla liberalizace cen. Tehdy udělal něco, o čem lidé nechtěli slyšet. A bylo to dobře.
To nejhorší, co udělal Václav Klaus, bylo nahrazení radikálních reforem měkkou sociální politikou. Aktuálně to vyneslo vládě vysokou popularitu. Ale dlouhodobě to zničilo reformní étos a otevřelo cestu levici. Tehdy udělal Klaus to, co lidé chtějí slyšet. A bylo to špatně.
To nejlepší, s čím přišel Vladimír Špidla, byl jeho reformní balík. Ale po prvním neúspěšném pokusu ustoupil, povolil vysoce deficitní politiku a jen proto dnes jeho odchodu nelitujeme. Příliš brzy podlehl tomu, co lidé chtějí slyšet, příliš brzy zapomněl na státnickou odpovědnost.
I Miloš Zeman udělal svá nejlepší rozhodnutí v rozporu s tím, co chtěli slyšet jeho voliči. Například privatizaci bank. Díky tomu ho považujeme za jediného a asi posledního žijícího sociálního demokrata.
Další možností, jak čelit populismu, je nepochybně snaha shrnout své představy o politice do ucelené dlouhodobější vize. Vize, která bude více odborná, současně ideologická a bude brát v potaz racionální argumenty, ne emoce a marketing. Takovou vizi tu dnes představujeme.
VIZE 2020 není volebním materiálem. Není to volební program. Opakuji, není to volební program! A už vůbec ne předvolební propaganda. Je to pokus vytvořit i za účasti nezávislých odborníků a široké debaty materiál, který sice rozhodně nebude hodnotově neutrální. Ale také ne úzce stranický. Materiál, k němuž se budou moci přihlásit lidé z poměrně širokého názorového spektra, nebo spíše z názorového řečiště, z vektorového součtu podobným směrem mířících názorových vektorů. Materiál, který míří za horizont jednoho volebního období.
VIZE 2020 vychází z konzervativních a liberálních idejí. Už tím je dána šíře jejího záběru. Konzervatismus a liberalismus jsou totiž jedinými relevatními politickými filosofiemi. Socialismus žádné vlastní hodnoty a ideály nemá. Jaká hodnota je v tom, když říkáte lidem, co chtějí slyšet a slibujete jim to, co by rádi dostali?
Možnosti této populistické politiky se dávno vyčerpaly. Vyčerpaly se mravně, kolaborací s komunisty. Vyčerpaly se ekonomicky, nemožností jejího financování. Když jsou socialisté okolnostmi přinuceni dělat skutečnou politiku a ne pouze sociologický průzkum, musejí vždy vykrást část liberálního, nebo konzervativního programu.
Když mají pocit, že to zatím není nutné, pak zákonitě vedou zemi ke státnímu bankrotu. Ale také k bankrotu morálnímu. Protože nedostatek hodnot a idejí je nutí k čím dál agresivnější propagandě – jak známo, prázdný sud nejvíce duní. Socialisté čím dál více slibují, čím dál více říkají jen to, co lidé právě chtějí slyšet. Ostatní jsou nuceni se tomuto trendu přizpůsobovat. Jinak jim hrozí, že v této marketingové válce přijdou o voliče.
My ale tu hru hrát nechceme. Od voleb v roce 2006, kdy ČSSD předvedla do té doby nebývale špinavou, lživou a demagogickou kampaň se přitom tato hra neustále přitvrzuje. Přesně v duchu Churchilových slov, že „Socialismus je filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti.“ Kampaň ze strany Lidového domu de facto nikdy neskončila. My tu hru odmítáme hrát. My ji nemůžeme hrát. Hrozba bankrotu není totiž hra. To je reálná hrozba.
To nechceme. Chceme pro tuto zemi lepší budoucnost. Proto VIZE 2020.
My nemůžeme hrát hru, jejímž jediným cílem je brnkat na emoce voličů. Vzbuzovat v nich strach, závist, nenávist – a nakonec hněv. Taková hra lidi právem demotivuje, odpuzuje, odrazuje je od politiky.
To nechceme. Chceme pro tuto zemi jinou, lepší politiku. Proto VIZE 2020.
Nechceme hrát hru, jejímž cílem je říkat to, co chce většina a teprve následně pro tuto většinu hledat nějaké ideové odůvodnění. My nabízíme jasné programové vize a pro jejich podporu pak hledáme voličskou většinu.
Pro nás je v politice rozhodující odpovědnost a strana nabídky, ne populistická snaha přizpůsobit se poptávce. Proto VIZE 2020.
Základem hry, kterou hrají socialisté s národem, je lež. Lžou ráno, lžou v poledne, lžou večer. I oni sami vědí a potají také přiznávají, že to, co lidem slibují, a co se tak hezky poslouchá, nebudou moci splnit. Že pokud zvítězí ve volbách, budou muset zase říci, že zdroje nejsou a že to se svými sliby nemysleli tak upřímně. Druhou možností je, že své sliby přesto splní. Pak zaviní státní bankrot. Které z těch dvou zel je horší?
My chceme pro občany lepší výběr, než mezi lží a bankrotem. Proto VIZE 2020.
VIZE 2020 nestojí na tom, co lidé chtějí slyšet. Stojí na racionálních argumentech a tvrdých faktech. Na tomto místě možná stojí za to položit si otázku: a to socialisté ty argumenty a ta data neznají? Samozřejmě, že znají. Ale nechtějí je slyšet. Raději se řídí tím, co jim říkají sociologické průzkumy. Počítají totiž s tím, že lidé raději slyší útěšnou lež, než nepříjemnou pravdu. To je celé kouzlo a celý trik socialistické politiky.
Tento trik ale může fungovat jen do té doby, než je ona nepříjemná pravda natolik zjevná a natolik varovná, že ji už nelze přehlížet. To je případ hrozivého deficitu státních financí. Zde ovšem nastupuje trik. Socialisté začali také říkat, že chtějí snížit deficit. Ale jejich praktické návrhy ho ve skutečnosti zvyšují o desítky miliard korun. Otázka, kterou si kladu, zní: může jim tato průhledná lež u veřejnosti projít? Může jim projít u médií? Věřím, že nikoli.
Zdravé veřejné finance jsou právem ústředním bodem VIZE 2020. Bez vyřešení deficitu a zastavení strašlivého zadlužování prakticky nelze její další části realizovat. Ostatně tato nutnost se ukazovala už před krizí. Proto jsme nejprve provedli nutnou stabilizacií veřejných financí. Bohužel, ne všechny ostatní reformy jsme stihli dokončit. Největší škoda je to u dotažení boje s korupcí, z něhož teď socialistický ministr vnitra dělá trapnou frašku.
Ale zpět k VIZI 2020. Dnes nás ještě čeká detailnější prezentace výsledků našich diskusí, našich polemik, neřku-li hádek. I ty nutně k VIZI patří. Proto se omezím jen na pár příkladů, které ilustrují, o co nám v jednotlivých oblastech jde.
Nejprve definice našich základních postulátů. Tvoří je tři hodnotové osy. Směrem k občanovi tvoří osu vize vztah svobody a odpovědnosti. Co se týká hodnotové orientace, pohybujeme se, jak už jsem zmínil, na ose konzervativně-liberálního myšlení. Třetí osou je osa praktické politické metody, kterou tvoří vztah nabídky a poptávky. Přičemž, i když uznáváme, že konečným měřítkem úspěchu je i v politice, tak jako v obchodě velikost poptávky, skutečné zvýšení kvality politiky stejně jako v podnikání závisí na straně nabídky. Dalším hodnotovým ukotvením je hledání vyváženého bodu mezi řádem a solidaritou, mezi právy a povinnostmi, rovnost příležitostí a naše civilizační příslušnost.
Začnu u zdravých veřejných financí. Co lidé chtějí a co nechtějí slyšet? Určitě dnes chce každý slyšet, že stát bude šetřit. Ale nikdo nechce slyšet, že bude šetřit právě na něm. Určitě chce každý slyšet, že dostane něco navíc. Ale už nechce slyšet, že za tyto dárečky bude muset splácet dluh i s úroky.
A co říkají socialisté? Přesně to, co se dobře poslouchá. Že stát ušetří na sobě a ne na lidech. Že významné voličské skupiny dostanou přidáno. A že státní dluh je zbytečně malý a stejně se nikdy neplatí.
My naopak říkáme jen to, co jsou tvrdá ekonomická fakta. Že ušetřit se musí hlavně na mandatorních výdajích – tedy, jak říká Paroubek, takzvaně na lidech. Že přidávat není z čeho. A že už dnes je dluh tak vysoký, že i kdyby se nezvyšoval, tak pouze na úrocích zaplatíme za patnáct let další bilion, tedy celou jeho současnou výši. Dluhy se totiž platí. A to i s úroky. Bilion má 12 nul. To je fakt hodně.
Lze to předvést na jednoduchém příkladu daňového poplatníka. Daňový poplatník, to je prosím ten, co platí daně, ne ten, kdo je přerozděluje a ten kdo z nich čerpá. Měl by, kdybychom žili v normálním světě, více, jak kdo jiný, rozhodovat o tom, co se z jeho daní pořídí, jaká veřejná služba se z nich uhradí. Říkejme mu Václav Dobrák (což je jméno ze slavného eseje Fréderica Bastiata, Co je a co není vidět). Václav Dobrák si už zvykl, že stát mu patnáctého každého měsíce vytáhne z peněženky pět tisíc a víc korun, aby mu za ně vnucoval služby, které si neobjednal a o jejichž kvalitě není přesvědčen. Je přesvědčen, že by přinejmenším část z nich uměl využít užitečněji.
Nicméně teď ho stát postavil před daleko horší problém. Chce si jeho jménem půjčit dalších pět tisíc korun, neboli celkem 50 miliard. Ty peníze pak chce rozdat mezi lidi. Prý tak pomůže ekonomice. Ale rozdávat chce nikoli na základě racionální úvahy, ale dle svých politických preferencí.
Václav Dobrák už tuší, jak to celé dopadne. Ty peníze se bez většího užitku projedí. Zbude po nich dluh. Ale Václav Dobrák je vskutku dobrák a tak počítá s tím, že ty peníze skutečně pomohou rozhýbat ekonomiku. Takže v prvním roce tu máme mých pět půjčených tisíc v oběhu navíc, říká si Václav Dobrák. A počítá dál, zase velice konzervativně. Dejme tomu, že banky nezvýší státu úroky – i když jiným zemím už to kvůli krizi a vysokým dluhům dělají.
Takže za patnáct let zaplatí Václav Dobrák z daní pět tisíc za splátky úroků. Jistinu stát nesplácí, protože na to nemá, jak Václav dobře ví. Ale protože je rozený optimista, počítá s tím, že stát se nějak zázračně zmátoří a za těch patnáct let bude moci splatit jistinu a tím placení úroků skončí. To by znamenalo zaplatit z mých daní už pouze oněch původních pět tisíc. Takže dohromady za těch pět tisíc, které si stát za mě půjčil, zaplatím deset tisíc, počítá Dobrák. A tady přichází kouzlo malých a velkých čísel. Celkově pak všichni Václavové Dobrákové zaplatí sto miliard
Že je v té úvaze chyba? Není. To jen každý člověk pod tlakem vtíravé socialistické propagandy doufá, že Václav Dobrák je někdo jiný, než on. A že on je naopak Petr Šťastný, který dostane ty půjčené peníze, ale nebude je muset splácet. Ale stát se přece skládá především z Václavů Dobráků. A i kdyby ne. Důsledky vysokých dluhů dříve, či později dostihnou každého, včetně Petra Šťastného. Třeba se Václav Dobrák rozhodne platit daně jinde. Nebo je rozčarován nebude platit vůbec, než by je předával Petrovi. Třeba Petr přijde o práci v továrně, kterou Václav Dobrák bude nucen přestěhovat jinam, kde nebude muset platit za stát tak vysoké dluhy a kde nebude hrozit krach veřejných financí.
Věřím, že Václav Dobrák si přečte naši VIZI 2020 a potěší ho, že jsou i lepší možnosti, než volit dluhy a státní bankrot. To je to, co by lidé podle nás měli slyšet.
Druhý příklad jsem zvolil z oblasti korupce. Co lidé chtějí slyšet? Že stát s korupčníky zatočí. Co slyšet nechtějí, je, že není rozdíl mezi korupcí velkou a malou, mezi malým a velkým úplatkem. Že když sami získají nezaslouženou výhodu, byť malou, je to principiálně stejné, jako když někdo získá výhodu velkou. Že socialistický nedostatek, spousty předpisů, razítek a úředníků jako je Jan Velká Kapsa plodí korupci přirozeně. Socialisté zase říkají jen to, co se hezky poslouchá.
Ale jak to vidí náš Václav Dobrák? Vidí, že stát mu zbytečně bere z kapsy pět set korun z oněch pěti tisíc. Že těch pět set korun už nepotřebuje na oprávněné a legitimní potřeby, ale jen proto, že úředníkovi Janu Kapsovi se prostě líbí mít nějaké peníze na rozhazování navíc. Co Jan Kapsa udělá s tou pětistovkou, pro kterou nemá užitečné využití, říká si Václav Dobrák. Možná vezme tu moji pětistovku a přidá ji mému sousedovi, Josefu Lenochovi, aby příště volil stranu, která toho úředníka vyslala do vlády. Nebo možná vezme pětistovky od milionu takových Václavů Dobráků jako jsem já a dá je Jirkovi Chytráčkovi za nějakou zbytečnou zakázku, za což od něj dostane tučnou provizi. V obou případech to je podle mě korupce, uzavře Václav Dobrák.
A bude mít pravdu. Protože korupce je všude tam, kde lidé získávají neoprávněné výhody, čímž vzniká ekonomická škoda. Proto v naší VIZI 2020 vidíme těžiště boje s korupcí v omezení veřejných výdajů a ve zprůhlednění státní správy. Tam, kde je malý a efektivní stát, je korupce minimální a je na ni dobře vidět. Tam, kde je velký a neefektivní, je maximální a těžko se dohledává.
Věřím, že tahle úvaha by Václava Dobráka potěšila. A věřím, že lidé budou tyto argumenty slyšet.
Třetí příklad se týká zdravotnictví. Lidé určitě rádi uslyší a mnozí I uvěří, že lze mít bezplatnou a zároveň kvalitní péči pro všechny. Už ne tak rádi věří pravdivosti bonmotu, že když je péče bezplatná a pro všechny, není kvalitní. Když je bezplatná a kvalitní, pak není pro všechny. A když je kvalitní a pro všechny, pak nemůže být bezplatná.
Ilustrujme si to na příkladu tří sousedů Václava Dobráka. Prvním je Bohuslav Řimbaba. Ve všem všudy průměrný občan s průměrným zdravím, kterému vadí jen poplatky u lékaře a za recept. Druhým je Karel Boháč. Bohatý podnikatel a zdravý sportovec, který se o stav zdravotnictví moc nezajímá. Třetím je Svatopluk Lazar. Žije z důchodu a je těžký astmatik. Nejprve mu vadily regulační poplatky. Ale pak zjistil, že díky limitu dva a půl tisíce ušetří, protože dříve dal jen za léky přes deset tisíc. Navíc jeho lék zlevnil o tři sta korun, protože pojišťovny ušetřily díky poplatkům celkem deset miliard.
Jsou volby. Zvítězí socialisté. Poplatky a s nimi i limity se zruší. Řimbaba se raduje. Zase má aspirin zdarma a u lékaře může vysedávat, jak se mu zlíbí. Karel Boháč se zraní na lyžích, ochrne, potřebuje náročnou, nově zavedenou operaci, aby mohl znovu chodit. Ale pojišťovny přišly o deset miliard, šetří, tuto novou léčbu už nemocnici neproplatí. Karel Boháč zakleje, ale děkuje bohu, že má dost peněz, aby si operaci zaplatil sám. Nejhůře je na tom Svatopluk Lazar. Zase platí deset tisíc za léky. Navíc už mu lékař nepředepíše nejmodernější antiastmatikum, které nezpůsobuje vedlejší účinky. Pojišťovna mu totiž kvůli nutným úsporám zavedla nový tvrdý limit. Nakonec ale dojde i na Řimbabu. Protože se přejídá, trpí kardiovaskulárním onemocněním. Potřebuje operaci. Čekací doby se ale kvůli chybějícím deseti miliardám prodloužily. Neví, jestli se dočká. Zatím vysedává u doktora a doma polyká aspirin. Ale moc mu to nepomáhá.
Václav Dobrák příběh těch tří dobře zná. Už taky zná VIZI 2020 a ví, že jsou ve zdravotnictví jiné, lepší cesty, než nabízejí socialisté. Doufá, že o nich uslyší i ostatní. Už kvůli Svatopluku Lazarovi.
Konečně čtvrtý příklad jsem zvolil ze zahraniční politiky. Lidé rádi slyší, že naší zemi nic nehrozí, že prožíváme nejbezpečnější období v dějinách, že NATO a EU chrání naši bezpečnost i ekonomickou prosperitu. Naopak neradi poslouchají, že za bezpečnost se vždy musí platit. Že bez vůle k obraně a ochoty přinášet oběti v zájmu spojenectví je bezpečnost pouhou iluzí. Že když nebudeme bojovat za řešení světových problémů, mohou ty problémy přijít k nám.
Václav Dobrák je výjimka. Obranné výdaje na rozdíl od řady jiných pokládá za oprávněné. Souhlasí s protiraketovou obranou i se zahraničními misemi. Jeho soused Antonín Opatrný má jiný názor. Peníze na armádu jsou podle něj vyhozené. Američané si prý mají své radary a rakety nechat doma. A zuří, že by naši vojáci měli bojovat proti jakémusi Talibanu za nějaké špinavé afghánce.
Václav Dobrák mu oponuje. Tondo, ty máš asi pocit, že je to všechno nějak daleko a že se tě to netýká. Ale představ si, že ten Taliban je tady náš soused Jarda Klacek, co ti loni v opilosti rozbil branku a vytloukl v domě okna, než ho policisti chytli a odvedli. A že naši vojáci jsou obecní policie, kterou si tu platíme. A Američani jsou státní policie. Představ si, že tu naši policii zrušíš, protože se ti bude zdát zbytečná. A té státní tady z těch samých důvodů nedovolíš vybudovat strážnici, jak chtěli.
Co se stane, až se příště Jarda opije? Rozbije ti nejen branku a okna, ale možná i ústa. Žádná policie tu nebude a tak ti nikdo nepomůže.
To je přece absurdní nesmysl, to vůbec nemůžeš takhle srovnávat, ušklíbne se Antonín Opatrný. Nám přece nic nehrozí. A vůbec, jak souvisí moje zahrada se státem, u kterýho ani pořádně nevím, kde leží?
Možná to zní absurdně, opáčí Václav Dobrák. Ale stejně absurdní připadala v roce 1938 jednomu britskému premiérovi obrana jedné země uprostřed Evropy. Také o ní prohlásil, že Britové ani nevědí, kde leží. A také si myslel, že jeho vlastní zemi nic nehrozí.
Václav Dobrák nakonec nechá svému sousedovi na stole výtisk VIZE 2020 a doufá, že o ní bude alespoň přemýšlet.
A právě to je to, o co nám jde. Chceme podnítit debatu. Debatu o odpovědné politice. Debatu o dlouhodobých cílech. Debatu o věcech, které by lidé, lidé jako je Václav Dobrák podle nás měli slyšet. Které by měli alespoň mít možnost slyšet. My je budeme dál říkat. My je musíme dál říkat a mnohokrát opakovat. Protože, jak řekl Winston Churchill, lež urazí půl světa dříve, než má pravda šanci obléci si kalhoty.
Možná si teď někdo může říct, proč přicházíme s tímto v zásadě nadčasovým projektem VIZE 2020 tak těsně před volbami. A proč se raději nesoustředíme na konkrétní propagandu. Odpověď zní: my pořád věříme, že lidé nakonec uslyší pravdu a že se k nám přidají. Že se k nám přidají právě ti, kteří mají dost lživé propagandy a rétoricky vypjatého a personifikovaného, ale ideově a hodnotově prázdného politického boje. Neříkáme možná to, co by lidé slyšet chtěli. Ale určitě říkáme to, co by slyšet měli. Věřme tomu, že lidí jako je Václav Dobrák, lidí přemýšlivých, lidí aktivních, lidí zodpovědných, lidí solidárních, lidí sebevědomých, lidí s vírou v budoucnost, lidí, kteří mají strach ze socialisticko-komunistického bloku a paroubkovské politiky je v tomto národě většina. Těm to musíme říct, Ti to musí slyšet. Kvůli nim chceme vyhrát volby, Ti by společně s námi měli změnit tuto zemi. Proč? Protože si to zaslouží! Děkuji Vám za pozornost.
