Ke konci března tohoto roku, bylo od počátku programového období 2014 – 2020 vyhlášeno celkem za všechny programy 683 výzev s předpokládaným příspěvkem EU 617 miliard korun.

V rámci vyhlášených výzev byly, k uvedenému datu, vydány právní akty o poskytnutí nebo převodu podpory v hodnotě necelých 300 miliard korun, což činí něco kolem 50 % z celkové částky poskytnuté České republice Evropskou unií.

Na úrovni jednotlivých programů se situace ale liší. Nejvyšší podíl z celkového příspěvku vykazuje pod právními akty Operační program „Zaměstnanost“ se 75 %, který je následován „Technickou pomocí“ ve výši 58 % a „Výzkumem, vývojem a vzděláváním“ s 57 %. Nejnižší objem schválených právních aktů má „Rybářství“ s 32 %, „Praha – pól růstu ČR“ 43 % stejně jako „Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost“.

Shrnuto a podtrženo, tak rok a tři čtvrtě před koncem programového období má naše země vyčerpáno průměrně pouhých 52 % alokovaných, tedy unijně přidělených, zdrojů. Tyto informace jsem převzal z odpovědi na poslaneckou interpelaci ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové, což znamená, že o uvedených číslech nemůže býti žádný spor.

Problémy s čerpáním evropských peněz má ale ČR již dlouhodobě a rozličné statistiky to ilustrují celkem spolehlivě. V polovině loňského roku jsme byli v tomto ohledu dokonce sedmou nejhorší zemí v EU, přičemž ani za tohoto stavu sebevědomí příslušnému ministerstvu pro místní rozvoj nechybělo. Podle náměstkyně ministryně Olgy Letáčkové jsme v efektivitě čerpání přeskočili dokonce i Maltu a další dvě země, a to za dva měsíce, což je sice do jisté míry hezké, ale současně to znamená, že naše země byla ještě na začátku roku 2017 v čerpání finančních prostředků na „skvělém“ čtvrtém místě v EU, ale od konce!

Že čerpání z fondů není ideální, přiznal na počátku tohoto roku i bývalý ministr financí, místopředseda vlády a nyní dokonce předseda vlády, i když v demisi, Andrej Babiš. Potvrdil alarmující stav s tím, že proplaceno bylo zatím jen 65 miliard korun, tedy tristních 11 % z přidělené částky. Zkusme se ho však na dálku ptát: „A kdo za to tedy může?“