Již řadu let před listopadem 1989 se vytvářely vazby mezi domácími politicky aktivními činiteli sociálně demokratické orientace. V rámci Charty 77 se utvořila skupina tzv. nezávislých socialistů (Pavel Bergman, Jaroslav Mezník, Jiří Müller) pod vedením Rudolfa Battěka, která se přihlásila k programovým zásadám Socialistické internacionály a udržovala rovněž kontakty s exilovou sociální demokracií.

Počátkem roku 1989 začala vyvíjet činnost Společnost pro studium demokratického socialismu, a to přesto, že její registrace nebyla před 17. listopadem oficiálně povolena. Jejími předsedy byli Břetislav Nedbálek a Stanislav Pošusta. Na půdě Společnosti působil i Slavomír Klaban, který inicioval v průběhu roku 1989 přípravu vzniku sociálně demokratické strany. Postupně se mu dařilo oživovat kontakty s bývalými členy strany a získávat je pro budoucí spolupráci. Orientaci vstřícnou k sociálně demokratickým myšlenkám přijala i skupina Obroda, založená v únoru 1989, v níž jako členové převažovali bývalí reformní komunisté z let 1968 – 1969.

Přípravy obnovy československé sociální demokracie probíhaly v Praze na dvou místech. Jedna skupina členů se soustředila kolem Slavomíra Klabana a druhá kolem Rudolfa Battěka. Slavomír Klaban jménem přípravného výboru, společně s Břetislavem Nedbálkem a Vladislavem Všetečkou, vydal dne 19. listopadu 1989 (tj. ve stejný den, kdy vzniklo Občanské fórum) prohlášení, v němž se mj. uvádělo: „…Domníváme se, že socialismus, pokud není usilováním o nejdokonalejší demokracii, demokracii sociální, není socialismem. Vědomi si všestranné hluboké stagnace, v jaké se naše společnost nachází, rozhodli jsme se spolupůsobit k jejímu řešení. Nevidíme jiné východisko, než obnovit činnost sociálně demokratické strany, která od samého počátku svého vzniku byla stranou dělnickou a stranou nejširších lidových vrstev. Proto chceme navázat na tuto tradici…“. Jiří Horák, díky své tehdejší funkci generálního tajemníka Rady svobodného Československa, zajistil uveřejnění této výzvy ve Svobodné Evropě a současně Radomír Luža v Hlasu Ameriky.

V prvních popřevratových dnech úřadovala Klabanova skupina v bytě Břetislava Nedbálka v Praze na Národní třídě, kde se denně vystřídaly stovky návštěvníků, z nichž většina se hlásila za nové členy strany. Dne 19. prosince se tento de facto první „ústřední sekretariát“ sociální demokracie přesunul do pronajatých prostor objektu č. p. 43 na Václavském náměstí. S týdenní frekvencí se tam za předsednictví Slavomíra Klabana scházel přípravný výbor, vytvářely pracovní orgány strany a dojížděli tam funkcionáři z jednotlivých krajů.

Paralelně s Klabanovou skupinou začal působit i okruh lidí kolem Rudolfa Battěka. Z počátku se tak de facto vytvářela dvě řídící centra sociální demokracie. Battěk se svými spolupracovníky proklamoval vznik strany dne 1. prosince 1989. Na rozdíl od Klabanovy skupiny Battěk a spol. se aktivně angažovali v rámci Občanského fóra a přijali v tomto politickém hnutí významné funkce – z toho vyplývala jejich neúčast na vytváření organizační struktury sociální demokracie. Rozpory mezi oběma skupinami, trvající několik týdnů, se podařilo zmírnit poté, co 12. ledna 1990 jejich jednání vyústilo v dohodu o vytvoření tzv. celostátního přípravného výboru, sloučení členské základny a o společné přípravě sjezdu strany. Oba tábory však i po uvedeném setkání spolu fakticky nespolupracovaly. Předsedou nového rozšířeného přípravného výboru se stal Slavomír Klaban a jeho místopředsedou Rudolf Battěk.

Ještě v listopadu 1989 se podařilo obnovit vydávání týdeníku Právo lidu pod redakčním vedením Přemysla Janýra.

Kromě finančních prostředků z prodeje ústředního tiskového orgánu strany, peněz z příspěvků nových členů a dalších domácích podporovatelů a získání státní dotace za účelem vzniku nové strany, zásadní roli při zajištění nutných financí v tomto počátečním zakladatelském období sehrály peněžní dary zahraničních sociálně demokratických stran. Nejvyšší finanční částku poskytli rakouští sociální demokraté, dále finančně pomohla tehdejší SPD, italští socialisté a rovněž skandinávské sociálně demokratické strany. Bez této mezinárodní solidarity by tehdejší ČSSD nemohla v roce 1990 rozvinout svoji činnost v takovém rozsahu.

Jiří Horák byl prvním exilovým politickým představitelem, který se po více než 40 letech vrátil 16. prosince 1989 do rodné země. Zasloužil se o vytvoření materiálních a organizačních základů pro práci nové strany (mj. o rychlé navrácení pražského Lidového domu do správy ČSSD) a rovněž o rozvoj jejích styků s evropskými socialistickými stranami a Socialistickou internacionálou. Jiří Horák byl také zvolen společně s Přemyslem Janýrem, Radomírem Lužou a Edvardem Táborským do přípravného výboru obnovené strany.

Obnovovací sjezd ČSSD svolal přípravný výbor na dny 24. – 25. března 1990. Sjezdu, v pořadí již XXIV., se zúčastnilo 411 delegátů z jednotlivých krajů republiky i ze zahraničí. Konal se v Praze – Břevnově v Domě odborů Pyramida. Místo předsedy ústředního přípravného výboru Slavomíra Klabana kandidoval na funkci předsedy ČSSD Jiří Horák. Jeho hlavním protikandidátem byl Rudolf Battěk, kterého podporovala většina exilových sociálních demokratů. Nakonec byl ve 2. kole zvolen Jiří Horák, a to poměrem hlasů 223 : 150. Ústředním tajemníkem byl zvolen Jiří Paroubek.

Protože sjezd rozhodl, aby ČSSD v nadcházejících parlamentních volbách kandidovala samostatně a nikoliv v koalici (např. s tehdejším Občanským fórem), bylo nutné připravit a uzavřít všechny kandidátky strany do 2 týdnů po skončení sjezdu.
Pokud jde o organizační strukturu sociální demokracie, bylo třeba vytvářet postupně další okresní a místní organizace a pomoci jim materiálním vybavením. Do konce roku 1990 byla pokryta souvislou sítí okresních stranických organizací celá republika. ČSSD ke konci zmíněného roku evidovala asi 500 místních organizací a cca 11 tisíc členů.
Za definitivní završení polistopadové obnovy sociální demokracie lze pokládat oficiální sjednocení domácí a exilové strany po XXVII. sjezdu ČSSD v Bohumíně v roce 1995.

Použitá literatura:
Belda, J. a kol., Dějinná cesta České sociální demokracie 1878 – 1989. Praha: Masarykova dělnická akademie, 1996
Hrubec, M. – Bárta, M. (eds.), Dějiny českého a československého sociálně demokratického hnutí. Praha – Brno: Masarykova dělnická akademie a nakladatelství Doplněk, 2006
Klaban, S. a kol., Česká strana sociálně demokratická. Sborník ke 120. Výročí založení strany. Praha: JOB Publishing s. r. o., 1998
Luža, R., Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 18948 – 1989. Praha – Brno: Československé dokumentační středisko a nakladatelství Doplněk, 2001
Tomeš, J., Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2013. Biografický slovník. Praha: Cíl a. s., 2013
Trend politiky, vědy, kultury, společnosti, roč. 1994 – 2010, vybraná čísla