Filosof Václav Cílek v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, že o možných nepokojích nemluví proto, že by si je přál, ale proto, že je vnímá jako reálný proces destabilizace společnosti. Mentální příprava na nepokoje pro něj znamená čekání, že v takovém okamžiku demonstrací, jako teď byly v Maďarsku nebo hodně velké v Rumunsku, se objeví některé pozitivní, ale i některé destruktivní tendence. A je třeba se připravit se na to, jak v okamžiku chaosu vyhmátnout to pozitivní.

Dá se vzhledem k tomu, že se o nespokojenosti lidí s vývojem ve společnosti jen diskutuje na internetu a svolávané protestní demonstrace mají žalostnou účast, mluvit o tom, že lidem u nás stačí chléb a hry? Tedy přeneseně slevové akce v hypermarketech coby chléb a vyměňování názorů u počítače coby hry, takže žádné masové bouře nehrozí?

Větší části národa se daří pořád ještě dobře, ale právě příklady, kdy se to nečekalo, jako třeba v USA, nebo teď v Rumunsku, ukazují, že k sociálním bouřím zoufalých lidí může dojít.  Nemyslím si, že to bude hned, proto také mluvím s perspektivou dvou či tří let. Zmiňoval jste chléb a hry, ale to má ještě třetí člen, a to jsou dluhy. Jde o klasický způsob, jak ovlivnit, aby se lidi nebouřili. Když máte hypotéku, tak se bojíte o to, že ztratíte práci a příjem. Narazil jsem na to v okamžiku, kdy jsme s kolegyní rozebírali model  „české pampy“. Je to model podobný jako v Argentině, kde máte velké chovatele dobytka. Tihle velcí latifundisté, kteří jsou u moci zhruba dvě stě let, potřebovali, aby země měla rozvinutou  infrastrukturu, tzn. železnici a přístavy. Takže bohaté rodiny se nesmírně zasloužily o rozvoj dopravní infrastruktury země. Ale postupně se ukázalo, že oni potřebují poměrně malé množství chytrých lidí. To znamená, že  na rozvoji státu jako celku jim vůbec nezáleží. Pár chytrých lidí si najdou a naopak potřebují velké množství pracujících lidí s menším rozhledem, a tyhle lidi – to je klasický model v 19. století – se zadluží a stávají se někým takovým jako bývali nevolníci.

K něčemu podobnému už dochází, nebo může dojít i u nás?

Vidíme to i v Evropě – na jednu stranu máme soubor občanských svobod, na druhou stranu se mnozí z nás cítí v ekonomické pasti. Roste nezaměstnanost, bojíme se o místa a o mnoho svobod přicházíme. Evropský model přitom proti modelu pampy stojí na tom, že existuje velké množství malých firem, které absorbují velké množství chytrých lidí. Stát je v tomto případě rozvíjen z mnoha center. A teď k té české pampě. My jsme totiž možná na rozcestí. Buď se spokojíme s tím, že několik velkých podniků lobbisticky ovládá českou scénu a že na zbytku – třeba vzdělání středních tříd – zas tak moc nezáleží. Ale je třeba si uvědomit, že model „pampy“ je poměrně nestabilní, protože stojí na několika exportérech, které ohrozí třeba slintavka nebo cena ropy.  Ale je tady klasický evropský model, který počítá s velkým množstvím malých firem, z nichž některé zanikají, jiné vznikají, ale celkově potřebují dobré vzdělání. Vedou ke vzniku široké střední třídy a vytvářejí stabilnější model společnosti právě proto, že všechno nezanikne hned. To je průběžný neskokový model vývoje společnosti.

Objevují se názory, které u nás vylučují ostřejší nepokoje s odkazem, že jsme národ s holubičí povahou a společenské změny, které zcela jistě nastanou, proběhnou podle nich bez násilí. Jsou podle vás možné změny jinou než násilnou cestou?

Možná by byl dobrý kombinovaný model. Mně se docela líbí akce ve stylu Occupy Wall Street, to znamená, že lidé vyjdou do ulic, není to násilné, ale je to důrazné varování. V tom okamžiku společnost, která má zpětnou vazbu, a já jen doufám, že naše společnost neztratila zpětnou vazbu mezi vládou a lidmi, si řekne: „Ano, něco se děje a může to být ještě mnohem horší, tak pojďme něco udělat.“ Určitou paralelou je západ za studené války, když kapitalismus sváděl souboj se socialismem. Západ viděl, že výhody socialismu jsou v určitém typu sociálního státu, tak už jen tenhle příklad donutil nejhrubší formy tehdejšího kapitalismu, aby se přetvářely více sociálním způsobem. Já bych vlastně jako každý – až na nějaké anarchisty – dával přednost pozvolné evoluci systému, ale zároveň někdy vidíte, že ti naši politici potřebují doopravdy silný signál, aby vůbec zareagovali, protože jsou zapouzdření v tom svém světě. Takže máme pocit, že ti bohatí ztrácejí zpětnou vazbu k těm chudším. Ale to není jen u nás, ale všude na světě.

Kromě výše zmíněného se jako faktor smíření s osudem zmiňuje výrazné zhloupnutí českého národa. To se projevuje jednak hladem po jednoduchých řešeních a také myšlenkou, že moje problémy za mě vyřeší kdosi jiný. S tím pak jde ruku v ruce hledání snadno odlišitelného viníka,  jako jsou menšiny, nezaměstnaní nebo bezdomovci. Dá se o čemsi takovém, jako je zhloupnutí národa, v nějaké historické epoše vůbec mluvit?

Jde o celoevropský proces. Pěkně to popisuje Thilo Sarrazin v knize Německo páchá sebevraždu. On tam uvádí, že když si vzal učebnice za posledních dvacet let, tak zejména u exaktních předmětů, jako jsou matematika, fyzika nebo chemie, se nároky změkčují a změkčují. Učebnice jsou barevnější a mají čím dál víc obrázků, ale chtějí toho mnohem méně. Dá se to ukázat na dříve středoškolské matematice, která je dnes vysokoškolská a podobně. Sarrazin zmiňuje příhodu, kdy na německé škole při nějaké oslavě pronášejí rodiče děkovné proslovy na adresu školy. A najednou vystoupí Číňan, jehož děti tam také studují, a říká, že to takhle dobře není a že se obává o osud Německa. Zdůvodňuje to tím, že když jeho děti studovaly v Šanghaji, tak na ně byly kladeny mnohonásobně vyšší nároky než teď na Němce. Říkal, že chce žít v Německu, ale bojí se zhloupnutí Německa jako takového právě proto, že je čím dál méně nároků. Už my jsme zhýčkaná generace a naše děti ještě mnohem víc. Panují obavy, jestli jsme schopní udržet konkurenceschopnost ve vzdělání vzhledem k Asiatům, kterých je nejen hodně, ale je mezi nimi hodně nadaných a pracovitých lidí. Celkově se dá říci, že konkurenceschopnost Evropy vůči zbytku světa klesá. A to se netýká jenom Česka.

Často se mluví o tom, že nadšení z pádu komunistů vystřídala naštvanost a skepse. Lidem vadí obrovské zlodějny, za které nebyl nikdo - a těžko asi někdy bude -  potrestán. Politické strany si rozparcelovaly zemi a vysávají peníze vybrané z daní hlavně pro sebe a své spřátelené firmy. Říká se, že svrhnout vládu není řešením, že další strany nejsou o moc lepší. Jak ale donutit vládu, úředníky, hejtmany, primátory a další k zodpovědné práci ve prospěch společnosti, a ne svůj?

Řešení jsou dávno známá. Hlavní příčinou korupční situace je financování politických stran. Dlouhé roky tu politické strany tolerovaly nějakou formu rozkrádání. Lidé, kteří do toho vidí, říkají, že dvě třetiny až tři čtvrtiny vytunelovaných peněz míří k řetězci soukromníků a zhruba třetina až čtvrtina jde na financování volebních kampaní. Budou-li jasně dané mantinely vlivu lobbistů, bude-li jasně dáno financování politických stran už třeba jenom tím, že bude strop na volební kampaň ve spojení s transparentností volební kampaně, korupce se výrazně omezí. Další věc, o které roky mluvím a sním, je zákon o státní službě. Musí platit jasná kontinuita na ministerstvech, aby do funkce ředitele odboru daného ministerstva to byly funkce apolitické a odborné. Ministr má mít právo přivést si své náměstky, ale tam někde to končí. Existuje celá řada drobných prozkoušených řešení, některá jsou známa od 19. století, která mohou postupně tento systém doopravdy vylepšovat.

Najde se hodně lidí, kteří jsou rozčarováni z vývoje společnosti po roce 1989 a dokonce říkají, že je to teď horší. V parafrázi na události roku 1968, kdy se ozývalo volaní po socialismu s lidskou tváří, lze čekat i sílící volání po kapitalismu s lidskou tváří?

Ono je vůbec otázkou, co ten dnešní kapitalismus je vlastně zač. Lidé, kteří studují politické systémy, říkají, že dnešní kapitalismus už vlastně ani moc kapitalistický není. Že jsou to hybridy se socialismem a myslí se tím nikoliv péče o lidi, ale přerozdělování ve prospěch bank a podobně. Myslím si, že pro začátek by úplně stačilo, kdyby platila zákonnost. A pod tím si představuji i takové drobnosti, že lidé i firmy se naučí platit včas faktury. Nemám představu, že by se mělo budovat něco nového, jiného, ona už žádná alternativa ani není. Modely jsou takové: mít právní stát, kde doopravdy věci platí, ale potom – jak zmiňuje zpráva Světového ekonomického fóra o globálních rizicích na rok 2012 – je nutný princip „průběžného dohledu“. To znamená, že jsou si všichni vědomi, že zavedení jakéhokoli opatření může mít nechtěné nebezpečné následky. S tím nic nenaděláte. Ale jde o sledování dopadů, tedy zpětnou vazbu, a zabudování opravného mechanismu. U nás se vydá špatný zákon a až když už to je po pěti letech hodně zjevné, že to nefunguje, tak se napůl opraví. Mezitím lidé ztratí jakoukoli důvěru v zákony. Ale pokud vydáte nějaký zákon či regulaci a máte mechanismus monitoringu a mechanismus rychlé opravy, tak můžete v tom systému pokračovat poměrně dál. K tomu ale musíte mít omezenou moc lobbistických skupin a politická strana musí být odříznuta od starosti o své financování. To znamená, aby tu nebyla forma politické korupce, aby se politici starali o dění ve státě. Nikoli o to, jak získat prachy k tomu, aby byli znovu zvolení.