V obecné rovině je rozdělení Československa v současné době vnímáno českou veřejností jako správný krok. V posledních pěti letech takto rozdělení hodnotí o něco více než polovina lidí (2003 – 55 % ; 2006 – 56 % ; 2007 – 55 %). A to přesto, že proti němu byla v roce 1993 podle svých dnešních výpovědí více než polovina Čechů. I dnes se téměř polovina domnívá, že rozdělení nebylo nutné, nicméně je vidět, že část lidí postupem času změnila na tuto událost názor a 35 % těch, kteří s ním původně nesouhlasili, již dnes tvrdí, že to byl správný krok. Současné vnímání rozdělení Československa proto v sobě zahrnuje jak jistý nesouhlas s touto událostí, určitý sentiment v souvislosti se společným státem Čechů a Slováků, tak smíření se se situací a i jistou spokojenost ve zpětném hodnocení.

Zmíněný sentiment potvrzují i pocity, se kterými mají lidé spojený vznik samostatné České republiky po rozdělení Československa, kdy v poměrně velké míře uvádějí lítost (43 %) a smutek (36 %). Ostatní nabídnuté pocity si lidé se vznikem samostatné republiky po rozdělení společného státu ve větší míře nespojují a je jedno, zda se jedná o pozitivní možnosti v podobě např. naděje, radosti, hrdosti či úlevy, nebo naopak záporné, jako jsou obavy a hanba. Podobná otázka ohledně pocitů spojených se vznikem samostatné republiky byla respondentům položena i v únoru roku 1993. Tehdy se mezi nejvíce zmiňovanými pocity rovněž objevily smutek a lítost, zdaleka nejvíce však Češi pociťovali obavy. Ty se však postupem času značně zmírnily, a v hodnoceních tak postupně převládla spíše nostalgická vzpomínka.

S jakým očekáváním jel na první dvoustranné jednání s Mečiarem Václav Klaus?

Současný prezident ČR Klaus v knize vzpomíná i popisuje detaily toho, jak vyjednávání o rozdělení Československa probíhala, i to, jak se k určitým záležitostem stavěly tehdejší politické špičky. Dlužno dodat, že stejně jako z jeho strany přináší zmiňovaná kniha náhledy a svědectví o dnech, tolik významných pro oba národy, i ostatních politiků.

"Šel jsem na jednání s vědomím, že musím chápat Mečiara jako silného a racionálního politika. On je politicky uvažující člověk, nikoliv fundamentalisticky nacionálně uvažující. To bylo jen Mečiarovi podsouváno naší hloupou žurnalistikou. Ale on takový nebyl. Mečiar je homo politicus, který, kdyby 51 % Slováků za každou cenu chtělo udržet společný stát, za něj bude bojovat. Protože ale věděl, že zejména v politické sféře na Slovensku není nikdo, kdo by chtěl udržet společný stát, přidal se na druhou stranu. Naproti tomu Čarnogurští na straně jedné a Kováčové na straně druhé, ti to měli nalinkované.

Na tohle první vážné jednání jsem jel do Brna trochu naivně s nadějí, že přes všechno, co různí pisálkové píšou, se v podstatě dohodneme. A že nějaký modus vivendi na setrvání společného státu najdeme. Prohlašuji to autoritativně - tohle je vzácná příležitost to takhle silně říci.

Pro mě jednoznačná pozice slovenské delegace včetně Mečiara, že pokračování společného státu není jejich zájmem, znamenalo studenou sprchu," svěřil se v knize Jak praskaly švy mimo jiné Václav Klaus.

Klaus: Spěch byl nutný, aby nedošlo k diktátu z Evropy

"Z Brna jsme se vraceli s těžkou hlavou vzhledem k nezbytnosti totálně přehodnotit naše „noty“. Zatímco tam jsme jeli se zásadní představou, že se nám to podaří nějakým způsobem dát dohromady. Pro mě byla ta první jednání ve vile Tugendhat velkým zklamáním," doplnil ještě prezident.

Přiznal pak, že důvodem ke spěchu k rozdělení bylo hlavně to, aby nezačala do toho vstupovat svým diktátem Evropa.

Na otázku, která z tehdejších slovenských osobností tlačila na rozdělení, pak Klaus prozradil, že se to nedá říci zcela jednoznačně. "Je ale pravda, že historie by měla zvážit relativní roli jednotlivých osobností, jak na naší, tak na slovenské straně, které přispěly k politickému rozchodu se Slovenskem.  Mnohokrát už jsem uvedl, že u nás i na Slovensku je démonizován hlavně Mečiar, ale on při všech těch jednáních, která jsem se slovenskou stranou vedl, byl středovým elementem, žádným krajním křídlem. To například pozdější slovenský prezident Kováč byl radikálnější. A  ten, kdo neuvažoval o ničem jiném, než o samostatném Slovensku, byl hlavně Ján Čarnogurský,"  říká s odstupem doby Klaus. Prozradil pak ale třeba i to, že zatímco česká strana neměla příliš jasné plány a varianty toho, co bude po rozdělení, Slovensko již prý mělo v kapse návrh své ústavy, který chtělo druhý den po jednání vyhlásit.

Mečiar: K transformaci jsme na Slovensku přistupovali jinak než liberálně nastavení čeští kolegové

Vladimír Mečiar, jehož působení v politice nešlo jen tak lehce přehlédnout a nutně také musel odehrát svoji roli v dělení Československa,  také dnes vzpomíná na některé události. Ačkoli dnes již v aktivní vysoké politice není, je na místě připomenout, že vstoupil do politiky již v 60. letech minulého století. Mezi roky 1962 až 1970 byl dokonce členem KSČ.

Pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy  byl však vyloučen. Pracoval poté tři roky (od 1970 až 1973) jako pomocný tavič ocelárny v Dubnici nad Váhom. Při zaměstnání vystudoval a v roce 1974 absolvoval Právnickou fakultu University Komenského v Bratislavě.  Z referenta tak služebně postupoval až na  podnikového právníka ve Skloobalu v Nemšové. Od konce roku 1989 pak byl aktivistou hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). Od ledna do června 1990 ministrem vnitra SR, od června 1990 do dubna 1991 předseda vlády SR a od června 1990 do června 1992 poslanec SN FS. K tomu, jak se dívali na transformaci Slováci a v čem se jejich pohledy lišily, se i on rozpovídal.

"Znepokojovalo nás to. Báli jsme se, že se rozkrade velké národní bohatství. My jsme proto zastavili i kuponovou privatizaci. Vyčlenili jsme základní věci, o které měla zájem společnost, a ty jsme do privatizace nikdy nepustili. I když tlak byl mimořádně velký. Přišel třeba zástupce nějakého londýnského klubu a začal rozdělovat, co z energetiky komu připadne, co z plynu komu připadne. Moje otázky byly: „Kdo u toho vašeho jednání byl ze Slovenska? Jak si můžete dovolit přijít a diktovat nám, co máme dělat?“ Potom si zaplatili převrat. A hodně získali," konstatoval mimo jiné při vzpomínce na dobu před dvaceti lety Vladimír Mečiar, dnes člen HZDS.

Slovensku se otevřel celý svět

Do jisté míry pak  Mečiar potvrdil i to, že řada lidí, včetně politiků, lituje, že nebylo k rozchodu Čechů a Slováků uspořádáno referendum.

„Pozdní lítost politiků, že nebylo referendum, je většinou pouhá sebeobrana těch, kteří selhali při tvorbě zákona. Z nepovedeného zákona o referendu, přijatého před dvaceti lety, totiž vyplývala podmínka, že ten, kdo odchází z federace, musí nechat majetek druhé straně. Takže otázka referenda by pro Slováky musela znít, zda souhlasí s tím, že nechají celý majetek Čechům. A takové referendum by tehdy zvýšilo zřejmě napětí,“ říká Vladimír Mečiar.

Reagoval však i na to, že volání po slovenské samostatnosti vyvolal údajně sám Václav Havel, když po svém prvním zvolení jel do Německa a nikoli na Slovensko. „Zánik federace nebyl důsledkem nějakých intrik či chyb jednoho člověka. Od začátku Československa byl problém v tom, že slovenská reprezentace byla v tom spojení slabší. Štefánik, který měl ze Slováků jako jediný autoritu, v první vládě vůbec nezasedl, protože zahynul. A Masaryk, i když byl synem slovenského kočího, neměl ke Slovákům zrovna vroucí vztah. Diskusi o rozdělení dvou národů pak paradoxně a velmi nešikovně zahájil opravdu Havel. A to v okamžiku, kdy do sněmovny přinesl svůj amatérský návrh na změnu názvu a státního znaku. Obojí bylo pro Slováky nepřijatelné. Následovala pak pomlčková válka, a ta byla naprosto zbytečná, kdyby se otázka názvu a státního znaku řešila normálně,“ pokračuje ve svých vzpomínkách Mečiar.