Na události ve vypjaté atmosféře po 17. listopadu 1989 vzpomíná Václav Havel v rozhovoru ze 6. února 1996, který s ním vedl spisovatel literatury faktu Karel Pacner a jenž poprvé jako celek uveřejnila MF Dnes ve svém mimořádném vydání coby rozloučení s bývalým prezidentem. Původním cílem interview bylo získat informace do knihy Osudové okamžiky Československa, v níž se některé věty z tohoto rozhovoru objevily.

Památný 17. listopad prožil Václav Havel ve své chalupě na Hrádečku, protože nechtěl dát svou účastí disidentský nádech pochodu studentů na památku Jana Opletala. „Co jsem tam dělal? Zřejmě asi nic, jenom jsem se tam na tu chvíli zašil. Sledoval jsem to z cizího rádia a když jsem zmonitoroval, jak to probíhalo, druhý den jsem se vrátil zpátky do Prahy,“ vybavil si Havel, co dělal v přelomových okamžicích naší země.

Na mocenský zásah by stačily dvě stíhačky nad Letnou

Hned v sobotu byla schůzka v Realistickém divadle, na kterou poslal Alexandra Vondru, protože nechtěl, aby se to jevilo, že to dělají pořád ti samí disidenti, ti věční profesionální rebelové. „V neděli se pak u nás sešlo několik lidí a říkali jsme si, že je třeba najít nějakou formu instituconalizace všenárodního odporu. Navrhl jsem, aby se to jmenovalo Občanské fórum. A pak následovalo jeho založení v pražském Činoherním klubu,“ připomněl Havel.

Jeho vnitřní instinkt mu říkal, že se komunisté neodváží mocensky zasáhnout. Nevěřil tomu ani tehdy, když do Laterny magiky přicházely poplašné zprávy, jak jedou vojska ministerstva vnitra na Prahu. „Když jsem o tom později mluvil s generálem Vackem, který už byl mnou jmenovaným ministrem obrany, říkal, že by stačily dvě stíhačky nad Letnou a nemusely by vůbec střílet do lidí, stačilo by, aby zahučely pár metrů nad nimi a vznikla by taková panika, že by se lidi pobili navzájem,“ upozornil Havel, že nebezpečí "nesametového" zásahu do Sametové revoluce reálné bylo.

Pozdrav Gorbačovovi ze supertajného dálnopisu

V těch bouřlivých dnech za ním přišel se supertajnou zprávou Michael Kocáb, že sem přijeli vysocí lidé od Gorbačova, kteří jsou snad jakýmisi šéfy KGB a chtějí s ním velmi tajně a zakonspirovaně mluvit. „Oni se mě ptali, jestli – až se u nás změní poměry a my se dostaneme k moci – budeme nepřáteli, nebo přáteli Sovětského svazu. Říkal jsem, že chceme být přáteli, ale zároveň chceme dodržování lidských práv, a když je budete porušovat, tak vás budeme kritizovat,“ přiblížil Havel tajnou schůzku s Gorbačovovými emisary.

Na bývalého nejvyššího představitele Sovětského svazu si vzpomněl i v souvislosti s událostmi těsně po svém prvním zvolení prezidentem, kdy přišel na Hrad. „Objevil jsem dvě místnosti, které byly zapečetěné a zazámkované. Přijeli experti, otevřeli to a tam byl supertajný dálnopis Varšavského paktu. Když jsem to zjistil, poslal jsem konvenční pozdrav k Novému roku Gorbačovovi – bylo to 29. prosince. Po měsíci jsem se dozvěděl, že šéf KGB Krjučkov vysoce ocenil, že hned po nástupu do funkce jsem objevil tenhle jejich dálnopis,“ pochlubil se Havel.

Adamec se trhnul a chtěl být českým Gorbačovem

Na klidném průběhu revolučních událostí měl podle něj nekonečně větší zásluhu komunistický ministr bez portfeje Marián Čalfa než tehdejší premiér Ladislav Adamec. „Adamec si představoval, že v Československu začne perestrojka a on se stane českým Gorbačovem. Trhnul se od komunistického vedení a začal dělat vlastní politiku. A sehrál docela dobrou roli jako bezděčný a neúmyslný přípravce toho všeho, co potom následovalo,“ zhodnotil Havel expremiéra.

Adamec s ním při prvním setkání u kulatého stolu odmítl jednat, při druhém už jeho přítomnosti nebránil. Naopak si na patnáct minut vyžádal rozhovor mezi čtyřma očima. „Pak jsem zjistil, jaký to mělo smysl. Chtěl, aby byly delegace bez něho, aby ostatní mohli říci, že ho navrhují za prezidenta. Představoval si to tak, že bude prezidentem a Čalfa předsedou vlády. Občanské fórum tento návrh odmítlo,“ zavzpomínal Havel na nepodařený Adamcův pokus získat funkci hlavy státu.

Čalfa byl bezvadný. A měl vždycky pravdu

Přechod moci ale skutečně řídil Čalfa. „Ten vykonal nesmírně nedoceněnou práci. Když se dohodlo, že sestaví vládu, skutečně nás nechal dát do ní, koho chceme, věcně nám přitom radil. Znal vládní mechanismy a věděl, jak se vůbec vládne, to nikdo, ani Klaus, nemohl tušit, co to obnáší, jak funguje mechanismus činnosti vlády, projednávání a schvalování materiálů, předávání parlamentu a tohle všechno,“ ocenil Havel po více než šesti letech přínos prvního porevolučního premiéra.

Pro bývalého komunistického ministra bez portfeje Mariána Čalfu měl jen slova chvály. „Všechno Čalfa naše lidi naučil. Při politických jednáních byl bezvadný. A dokonce i tam, kde jsme ho neposlechli, měl pravdu, jak se později ukázalo,“ přiznal Havel expředsedovi federální vlády obrovskou zásluhu na tom, jak hladce došlo k předání moci a jak rychle se ministři pod jeho taktovkou naučili všemu potřebnému.