Sean Hanley, přednášející na University College London, ve svém textu v Hospodářských novinách konstatuje, že naše středně velká a celkově průměrná země si těžko mohla přát lepšího prezidenta. Zkušený, energický a erudovaný politik mezinárodního významu, který je schopen se zabývat globálními i domácími tématy, byl prý ideálním kandidátem.

Přesto jsou jeho dvě prezidentská období historií porážek a propadů. Bojovník proti současné podobě EU musel nakonec rezignovat a podepsat Lisabonskou smlouvu. Rozešel se s ODS a prohlašoval, že země potřebuje novou konzervativní euroskeptickou stranu, ale žádný takový projekt nedokázal vytvořit nebo zaštítit. Místo toho dokázal jen oslabovat premiéry Topolánka a Nečase, třebaže oba dělali politiku jemu poměrně blízkou.

„Tato zdrženlivost zčásti odráží Klausův politický temperament,“ píše Hanley. Zároveň ale prý odhaluje překážky, které skýtá funkce českého prezidenta. Funkce sice prestižní, ale s malou reálnou politickou silou. „Pokud se politické strany zrovna neoslabují vnitřním bojem, mohou prezidenta lehce obejít, nebo přehlasovat,“ poznamenává dále. Jako v roce 2009, když Topolánek s Paroubkem bez problémů upekli úřednickou vládu Jana Fischera.

Navíc prý Klausovy porážky skrývají další hlubokou pravdu. „Odnož euroskeptického konzervativního nacionalismu, jakou Klaus vytvořil v pozdější části své politické kariéry, přitahuje jen někoho a nepochybně má v české společnosti omezenou podporu,“ píše komentátor.  

Závěrem připomíná, že navzdory propastným rozdílům v osobnostech Václava Havla a Václava Klause přineslo jejich prezidentství řadu totožných problémů. „V obou případech jsme sledovali prezidenta soustředěného na velkou politickou vizi, chyceného do pasti ústavní slabosti jeho úřadu, slabosti veřejné a politické podpory jeho idejí a omezeného významu jeho země v mezinárodním kontextu,“ uzavírá londýnský profesor.