Začalo to tím, že ekonom a pedagog Dušan Tříska přišel s pozoruhodnou teorií, jak vyřešit narůstající nerovnost ve společnosti.

„Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému,“ uvedl Tříska v Hospodářských novinách. Sklidil za to na webu Respekt.cz ostrou kritiku, z které vyplynulo mimo jiné například to, že by se mohlo zakázat volit právě autorovi nápadu Dušanu Třískovi.

„Čemu by pomohlo odebrání voličského práva? Ano, nepochybně ještě větší frustraci nezanedbatelné části společnosti a kdo ví, možná by to vedlo i k revoluci. Jak jinak by se pak tito lidé měli domoci práv? Ale především, jak by to vyřešilo onu sociální nerovnost? Už někdo někdy slyšel, aby se lidem zlepšila kvalita života poté, co se jim vezme část jejich práv? Ano, zkusili to komunisté, ale víme, kam to vedlo,“ ptal se ve svém komentáři šéfredaktor Respektu Erik Tabery.

Zaujal tím i Romana Šmuclera, který diskusi na toto téma označil na sociální síti za velmi zajímavou. „Vůbec si nemyslím, že by se chudým a sociálně postiženým mělo zakázat volit. Otázkou ale jsou třeba poměrně nákladné volby ve vězeních. Nemá být součástí trestu ztráta některých občanských práv? Hlas dvou vrahů s doživotním trestem je v demokracii pak více než hlas kohokoli jiného. Možná by se tak měli dočasně trestat lidé s daňovými úniky. Je to v řadě zemí. Přineslo by to drobné změny, ale i to by asi zlepšilo výsledek voleb ve prospěch lidí zodpovědných a nepopulistických. Je to otázka složitá a nejednoznačná, ale proto je dobře, že se o ní nyní diskutuje...“ uvedl Šmucler (vedle řady jeho profesních lékařských a pedagogických aktivit byl též v roce 2009 lídrem kandidátky strany TOP 09 v Karlovarském kraji. Nakonec z ní ale odstoupil kvůli časové zaneprázdněnosti, pozn. red.).

Jak dále řekl Šmucler ParlamentnímListům.cz, diskuse je zcela určitě přínosná i proto, že může vést k tomu, aby si lidé uvědomovali více své občanství.

„Aby věděli, co je právo a co zodpovědnost. Mám pocit, že u nás tak nějak lidé považují volby za nedůležitou věc, neváží si této možnosti. Začít vést diskusi o tom, zda by nebylo možné tedy omezit práva některým vězňům, mně připadá zcela na místě. V některých zemích to tak je, že v důsledku nějakého provinění odsouzení lidé ztrácejí některá občanská práva - a právo volit mezi tím také někde je zahrnuto. Ony by se tím s vysokou pravděpodobnsotí výsledky voleb nezměnily, pokud by někteří vězní nevolili, ale uvědomilo by si i jejich okolí, že jde o jistý druh vydobyté výsady. Pokud to vezmeme ještě zcela prakticky z pohledu územně správních celků: Když jsou volby a vězni volí v nápravně výchovném zařízení, kde nežijí, lokální politiku tak mohou ovlivnit. To je poněkud paradoxní, pokud nezůstávají většinou ani po výkonu trestu v okolí věznice," konstatoval Roman Šmucler.

Přiznal, že jemu osobně se velmi líbí to, jak lidé rozhodují ve Švýcarsku, třeba když jednotlivé obce řeší rozpočet. „Asi tím odbočuju, ale i tím, že se tam lidé zapojují do rozhodování tak, že jsou seznamováni s klady i zápory toho, co jednotlivý bod, který se projednává, bude obnášet, si jsou vědomi své vlastní zodpovědnosti, ale i toho, co občanská práva přinášejí. To u nás chybí. Alespoň zatím," shrnul Roman Šmucler pro ParlamentníListy.cz svůj názor. 

Volební právo není samozřejmostí, i ženy ho mají poměrně krátce

To, že volební právo nebylo vždy samozřejmostí či určeno všem, potvrzuje historie. I během ní se objevovaly hlasy, že právo volit má být jakousi odměnou – třeba za placení daní.  Ženy pak stály dlouho stranou.

Až v roce 1893 se stal Nový Zéland, tehdy ještě jako kolonie Velké Británie, první zemí na světě, která přiznala volební právo ženám. Na začátku nového století jej pak následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, které poskytly ženám volební právo, se v letech 1906–1915 poté staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.