„U premiéra Nečase takový postoj beru jako předvolební rétoriku pravice, která se na víc nezmůže,“ poznamenává  Cvek. U jiných však jsou slova o „rudém úklidu“ nepochopitelná.

K nástupu komunistů však prý nemuselo vůbec dojít, kdyby se pravice již od devadesátých let nedopouštěla na tomto národě obrovských zločinů. „Jak teď vůbec mluvit vážně a přesvědčivě o hrůzách normalizace, když tu máme hrůzy privatizace, hrůzy korupčních skandálů, exekucí, hazardu atd.,“ ptá se. Pak upřesňuje, že do pravicového režimu řadí i zlodějny z doby opoziční smlouvy či Grossovy vlády.

Tato politika je podle něj pouze pokračováním zločinů normalizace, a to často i za účasti stejných lidí, byť obvykle ze zákulisí. Příkladem estébáka, pohotově proměněného v kapitalistu, je prý například bývalý šéf Sazky Aleš Hušák.

„Je proto otázkou, zda odhalení pravdy o minulém režimu poškodí případně více pravici, nebo komunisty,“ vrací se k boji o protitotalitní ústav. Kromě personálního propojení je totiž prý současný režim spojen s husákovskou normalizací i stejnou mentalitou. „Stojí na stejné mentalitě zlodějiny, pohrdání lidmi, mentalitě věrchušky, která všechno ovládá a proniká svými dlouhými prsty,“ myslí si Cvek.

Jediným způsobem, jak vzít komunistům vítr z plachet, je prý to, že se nekomunistické strany začnou chovat slušně a trestat zločiny a odmítat mafiánskou povahu dnešního režimu. „Za růst komunistů je zodpovědná pravice a její politika,“ myslí si. Pravicový volič podle něj nemůže volit pravici s pocitem, že volí něco dobrého a správného.

Svou úvahu Cvek zakončuje odvážným nápadem, jak se s polistopadovou minulostí vyrovnat: „Možná bychom měli založit časem „Ústav pro zkoumání zločinů privatizace a důsledků těchto zločinů,“ doporučuje.