Víte, co je to zavěšené kafe? Nevíte? Tak to přijde pán do kavárny, vypije jednu kávu a povídá: „Platím dvě kávy. Tu, co jsem vypil a druhou zavěšenou.“ Přijde jiný pán, co nemá peníze. A ten povídá: „Není tady nějaký zavěšený kafe? Když je, tak ho vypije a jde domů…“

Zdá se vám to jako utopie? I když jde o ojedinělý jev, není to výmysl. Kavárna U zavěšenýho kafe v pražském Úvozu takto funguje již několik let.

„Už osmnáct let k nám lidé chodí a když chtějí, zaplatí kafe navíc. Například dneska tu máme celkem 134 zavěšených kafí,“ řekl v pátek tohoto týdne ParlamentnímListům.cz Robert Pilař, jeden ze zaměstnanců kavárny. Jak dodal, nabídky „zavěšených kafí“ využívají hlavně studenti, ti kvůli komunikaci na sociálních sítích o tom informují i studenty ze zahraničí, takže se stává, že i oni tam přicházejí ve chvílích, kdy mají kapsu prázdnou.

Počítadlo informuje o tom, kolik kafí je momentálně k dispozici

O tom, kolik káv je momentálně k dispozici, informují kuličky dřevěného počítadla zavěšeného u baru. Ten, kdo by se obával vysokých cen, spojovaných často s historickým centrem Prahy, může obavy zahodit – káva tam stojí 40 korun. I proto se objevují na internetu podobné příspěvky, jako napsala tato žena, která vysvětlila i historické souvislosti:

„Dneska už těžko Pražané uvěří tomu, že v historickém centru hlavního města existuje kvalitní podnik s rozumnými cenami. Kavárna U zavěšenýho kafe dokazuje, že to možné je. A nejen to – na kouzlu jí přidává, že je opředena mnoha historkami a pověstmi. Ta nejstarší se zřejmě zapsala do samotného názvu podniku. Kdysi dávno jeden majetný pán zavítal právě sem, aby se občerstvil šálkem kávy. Objednal si jednu pro sebe a druhou nechal „zavěsit“ pro případ, že by přišel do kavárny někdo, kdo by na lahodný mok neměl peníze. Od té doby se tato volná kafe zaznamenávají na dřevěné počítadlo. Zajímalo mě, jestli se známá tradice stále drží. Přes všechny ekonomické a společenské otřesy se tento zvyk neztratil. Obsluha podniku mi potvrdila, že i když v půl osmé večer bylo zavěšené už jen jedno kafe, přes den se jich vždycky nashromáždil dostatek, aby posloužily například zbloudilé skupince chudých studentů. Kromě tohoto podivného zvyku mě hned od začátku upoutala příjemná obsluha, kterou ráda vyměním za personál Starbucks, kde jenom zakřičí, co že chci a pak mě oberou o sto korun za cappuccino. U zavěšenýho kafe jsem zaplatila sotva polovinu a ještě jsem si vyslechla historky o kavárně bez jakéhokoli náznaku otravování.“