Jan Fischer se podle něj už na Vysoké škole ekonomické stal spolehlivou kádrovou rezervou. Již v roce 1974, za nejtužší normalizace, mu bylo nabídnuto členství v KSČ společně s návrhem, aby zůstal na fakultě jako odborný asistent.

„Byla to podmínka, abych jako jeden z nejlepších absolventů mohl zůstat na VŠE a věnovat se akademické práci v oboru statistiky. Tehdy jsem odmítl,“ říká podle Urbana k této životní epizodě Fischer. Urban však myslí, že to bylo trochu jinak. Fischer prý prostě přijal lepší pracovní nabídku, neboť Federální statistický úřad, kam nastoupil, byl tehdy mnohem prestižnější institucí.

Nejen prestižnější, ale rovněž prověřenější. Jeho pracovníci byli vybíráni velmi pečlivě a rozhodně by do této instituce nepronikl nikdo nespolehlivý. Urban na základě studia archivních materiálů upřesňuje, že některé ústavy federálního  „staťáku“ byly podřízeny přímo ÚV KSČ.

V roce 1980 se Fischer měl stát odborným referentem a k tomu již byl vstup do strany nezbytný. Mladý statistik prý neváhal ani minutu a do strany vstoupil. Jeho kariéra tak mohla zdárně pokračovat a v roce 1985 se mohl stát ředitelem odboru metodiky, což byla už velmi vysoká nomenklaturní funkce. Urban k tomu dodává, že odbor metodiky byl velmi exponovaný a rovněž to, že stranická organizace Statistického ústavu podléhala přímo ÚV KSČ.

Navíc Jan Fischer o svém stranictví téměř dvacet let mlčel, a to se jako zástupce ředitele a posléze ředitel Statistického úřadu řadil mezi nejvyšší státní úředníky. Až v roce 2009, když se stal předsedou úřednické vlády, se k němu přiznal.

Podle Urbana proto vysvětlování prezidentského kandidáta vypadá velmi pochybně. 

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.