Není tak časté, abychom slýchali o našich univerzitách. Nebýt mé autonehody před deseti lety, ani bych nevěděl, že v Plzni vyrostl velký univerzitní areál, ačkoliv jsem právě v tomto městě pracoval jako dělník 15 let. Nehovořím nyní o známé kauze plzeňské právnické fakulty.

Možná se pouštím na příliš tenký led. Hovořit zasvěceně o vysokých školách přece nepřísluší laikovi, jakým jsem. Mohl jsem však sledovat přestavbu našeho vysokého školství z pozice vyučujícího na teologické fakultě v Olomouci, kde jsem působil 10 let, nebo jako člen akreditační komise a jako člen řady vědeckých rad různých univerzit.

Troufám si říci, že se za ta léta vykonalo mnoho dobrého. Ze studentů – čtenářů nedostatkových skript se stali ti, kdo mají k dispozici domácí i překladovou literaturu, možnosti studia na zahraničních školách, mohou přijímat znalosti při výměně profesorů. To a mnohé další jsou samozřejmosti, o kterých se minulým generacím ani nesnilo.

Víme, čemu jsme odzvonili právě díky studentům v roce 1989. Ne všechno se však povedlo. Výrazný odchod odborníků do zahraničí v řadě oborů, financování podle počtu studentů, bludný publikační koloběh – to vše znají studenti i vyučující daleko lépe, než já.

Potřebnou otevřenost a zvýšení počtu vysokoškolské populace zasáhla především demografická krize. Vezmu-li statistickou ročenku, zjistím, že za posledních 10 let se počet studentů zdvojnásobil. Přitom je rekrutován z poloviny absolventů středních škol, přičemž i počet gymnazistů se také téměř zdvojnásobil. Ve školních lavicích základních škol však sedí 2,5× méně žáků.

Zvažme tento problém. Nedivme se, že ministerstvo má již řadu let těžkou hlavu. Je zde celkový pokles populace, neroste počet pracujících důchodců, tedy po novu „pracujících seniorů“, kategorie, do které já už také patřím. Tato nerovnováha by mohla v situaci ekonomického napětí přivodit nepěkný generační boj. Velkým problémem je nemajetnost studentů a odliv některých absolventů mimo náš stát.

Stojíme mezi Scyllou a Charybdou, tedy mezi finanční spoluúčastí a směrnými čísly. To vše záleží na možnostech společnosti a jejím konsenzu. Vítám proto rozhodnutí premiéra k dalším jednáním. K demokracii patří svoboda projevu – můžeme vidět demonstrace studentů, které mají trochu majálesový průběh, ale i vystoupení pedagogů poněkud příliš revolučně neakademická. Postoj rektorů v této věci je uvážlivý.

Často si myslím, že postavení univerzit v naší společnosti je nedoceněné a neúčast v odborné společenské diskusi vývoj naší společnosti dokonce poškozuje. Moje slova mají být jen příspěvkem v diskusi, kterou by naše média měla vést v duchu tolerance a vzájemné úcty, na věcném základě a s odborným vhledem. Jako laik tedy prosím za odpuštění, že můj příspěvek je takto neodborný. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.