Prezident Miloš Zeman a premiér Bohuslav Sobotka chtějí více peněz na obranu. Nicméně podobných prohlášení už jste nejspíš slyšel nespočet. Jak na vás působí nekonečná a vlastně nepřínosná jednání o nutnosti navýšení vojenského rozpočtu?

Totální skepsí ještě netrpím, to už bych to asi zabalil. Kapka naděje vždy zůstává. Je pravda, že nekonečné a neúspěšné připomínání nutnosti navýšení vojenského rozpočtu je hodně frustrující. Jak na úrovni Evropské unie, NATO, tak i na té národní, je to skutečně mnohdy házení hrachu na zeď. Neustálé opakování jakkoliv racionálních argumentů zatím nemá úspěch. Pořádají se různé konference, kde se potřeba navýšení rozpočtu odkývá, všichni se navzájem ujistíme, že by to tak mělo být, o přestávce sníme chlebíčky, vypijeme kávu, pak se všichni vrátíme domů a do starých kolejí.

Příkladem byla nedávná konference k patnáctému výročí vstupu do NATO na Hradě, kam se podařilo dostat k jednacímu stolu všechny předsedy hlavních politických stran. Na závěr konference všichni, s výjimkou komunistů, podepsali deklaraci, že nechceme být černým pasažérem NATO, že naopak chceme být věrohodným partnerem, chceme přidat na obraně, protože jsme si vědomi, že je to potřeba a situace to vyžaduje. Jen konference skončila, dostali v tom duchu dotazy od médií, jak ministr financí, tak i předseda vlády. Oba přiznali, že jsou jiné priority než přidávat na obranu.

Z toho samozřejmě plyne určitá frustrace. Tím větší, že v armádě, podobně jako v byznysu, jsou lidé zvyklí, že jejich opatření přinášejí okamžitý efekt. Buď pozitivní, nebo negativní, ale mají okamžitou zpětnou vazbu, jestli se to povedlo. Tady jde o běh na dlouhou trať. Spousta vytrvalého úsilí, a když se nám po dlouhé době podaří posunout o malý krůček, člověk to považuje za velký úspěch.

Vojenský analytik Martin Koller nedávno posoudil stav tuzemské armády velmi nelichotivě. Prý by dokázala týden bránit jeden kraj. Co vy na to?

Záleželo by na tom, proti jakému protivníkovi. Pana Kollera znám, ve svých názorech je někdy dost radikální, ale v tomto má pravdu. Je ale třeba připomenout naši situaci. Před lety jsme vědomě opustili myšlenku, že budeme republiku bránit sami. Po rozpadu Varšavské smlouvy jsme jasně vyjádřili vůli být zakotveni v systému kolektivní bezpečnosti, který je tvořen nejen Evropskou unií, ale především NATO. Tomu se postupně přizpůsobovala velikost a struktura našich ozbrojených sil. Když tedy dnes řeknu, že bychom s veškerou silou naší armády ve smyslu tradičních norem pro vedení bojové činnosti byli stěží schopni bránit Moravskou bránu, tak je to pravda.

Velikost armády už dávno není taková, abychom kolem dokola českých hranic rozestavěli vojáky jednoho vedle druhého, za ně těžkou techniku, mířili na všechny strany a čekali, odkud to na nás přijde. Dnes, jako členové NATO, dáváme svůj podíl do kolektivní obrany, která by v případě napadení začínala na vnějších hranicích NATO, tedy daleko od českých hranic. NATO v takovém případě velké krize nebo otevřené války funguje jako taková jedna velká společná armáda.