Ostatně, tak jako jejich předchozí tvorba, kterou si vzali za své např. nejen veteráni z druhé světové války. Naše redakce k nadcházejícímu křtu desky udělala rozhovor s dvěma frontmany skupiny, Vráťou Vyskočilem a Jaroslavem Čvančarou.

Dá se říci, že jste tímto počinem zůstali u kořenů country hudby?

JČ: Samozřejmě. Vždy jsme byli, a jsme především country kapela. To není o tom, že Taxmeni najednou udělali nějaké salto mortale, a skončili s naším stylem military country. Vůbec ne. Náš styl má spoustu příznivců. A některé naše písničky, např. Valčík na rozloučenou, se občas hrají už i na pohřbech válečných veteránů… Co se týče textů a vůbec hudební vize, my jedeme pořád v jedné linii. Hrajeme country, ale sami sebe považujeme za české patrioty. V případě tohoto, dá se s nadsázkou říci, trampského alba, nám nešlo o to, jen tak zase něco natočit. Je přece skoro jedno, zda budeme mít na svém kontě jedenáct nebo dvanáct nosičů. Důležité je, aby písničky k táborovým ohňům byly udělané moderně, až country-rockově, přitom ale s pokorou.

VV: Je pravda, že na koncertech někteří posluchači stojí s rukou na srdci, třeba při písni Sto zelených baretů nebo hlavně při gospelu Neberte nám naší víru od textaře George Fallady. Ten text má opravdu velkou sílu. Je zajímavé, že byl napsán v šedesátých letech minulého století, jako protest proti tehdejšímu režimu. Je však pozoruhodné, jak je ten text aktuální i dnes. Takže ve svém repertoáru máme už i protestsongy … (smích).