Obsáhlý text rekapituluje vývoj společnosti od roku 1992, kdy vláda převedla elektrárny a přenosovou síť ze státních Českých energetických závodů na nově založenou akciovku. Stát si v ní ale i po privatizaci ponechal rozhodující vliv.

V devadesátých letech pod vedením generálního ředitele Petra Karase se společnosti dařilo a ročně vydělávala miliardy. Ve vedení tehdy působil např. i někdejší vysoký manažer Bank of America Gabriel Eichler. Právě jeho kontakty dokázaly ČEZ sehnat peníze na důležité investice, třeba modernizaci zastaralých uhelných elektráren, nebo dostavbu Temelína.

Pak přišli Grossovi lidé

Vše se změnilo s nástupem vlády ČSSD roku 1998. „Kvůli personálním čistkám se do čela společnosti dostali lidé, jejichž hlavní kvalifikací byly dobré kontakty na tehdejšího předsedu poslaneckého klubu ČSSD Stanislava Grosse a ministra financí Iva Svobodu,“ píší LN.

Analytik Michal Šnobr komentuje pro LN tehdejší dění diplomaticky: „Ne vše, co se odehrávalo v ČEZ v této době, se odehrávalo ve prospěch akcionářů.“ Zisk, který ještě v roce 1996 činil 8 miliard korun, se roku 1999 scvrknul na pouhé dvě miliardy. Zcela reálně hrozilo, že se nepodaří dostavět Temelín a nedokončení této stomiliardové investice by budoucí energetický gigant přivedlo na pokraj kolapsu.

Tato éra je spojována především se jmény Theodora Dvořáka a Milana Černého. Zkušení šíbři, z nichž první byl později spojován s nákupem stíhaček Gripen a dnes spoluvlastní obří solární elektrárnu v Brně - Tuřanech, dokázali během několika let zvrátit příznivý vývoj. Situace se ještě zdramatizovala, když jednotliví manažéři začali válčit navzájem. Někteří pamětníci podle LN vzpomínají „jak po firmě kolovala nahrávka, na které jeden z nejvýše postavených mužů firmy dovádí s prostitutkami.“