Informace, která přerostla do eféry, o které nakonec informala i německá média (např. Focus, 22. června), se týkala problematiky postižených dětí a otázky, zda by se nemělo bránit jejich existenci, pokud to jde – ještě v prenatálním stádiu (tedy v těhotenství, pokud se vada prokáže). Ačkoli se to doktor práv Mitlöhner poté, co vlna odsouzení nastoupila jako tsunami, snažil uvést na pravou míru a svá vyjádření vysvětloval, přijal i zodpovědnost a rezignoval na některé své funkce a z některých byl odvolán, v každém případě pomohl k tomu, aby se jak vědecká, tak i laická veřejnost zamyslela nad tím, do jaké míry má člověk právo zasahovat do toho, o čem rozhodnou vlivy, genetika, příroda či jen obyčejný kompilát nešťastných událostí.

Sporný text vyšel v Časopise zdravotnického práva a bioetiky, který vydává Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Mitlöhner se v něm zaměřil na právní a etické problémy s narozením velmi těžce postižených, kteří nemají naději na zlepšení stavu, nutno dodat, že původně poprvé vyšla jeho práce na toto téma již v 80. letech.

Čarodějnické procesy se zrůdami? To je hloupost, rozčiluje se akademik

JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. (tituly většinou v článcích ParlamentníListy.cz neuvádí - v tomto případě mají však svůj význam, pozn. red.) v článku připomněl, že ochrany společnosti se postižení těší relativně krátce, a to až od 19. století. Odkazoval na Aristotela, římské právo, katolickou církev a třeba liberálního filosofa Johna Locke. Všechny, na které se odvolává, „zrůdy“ či „podivíny“ nepovažovali za lidi. A dokládá to následně:

„Aristoteles tvrdil, že v otázce odstraňování či vychovávání novorozenců musí právo zamezit výchově znetvořených dětí. Římské právo považovalo usmrcení zrůdy za beztrestné, ve středověku byly zrůdy považovány za bytosti nadpřirozené nebo za zplozence ďábla a často spolu s matkou končily svůj život na hranici. Feudální právo vztahovalo ochranu pouze na bytosti s normálními lidskými znaky (Maestas Carolina). A římsko- katolický rituál nedovoloval křest zrůdy a v případě pochybnosti o lidskosti bytosti připouštěl pouze podmíněný křest. John Locke ve svých úvahách užil vedle pojmů „člověk“ a „zvíře“ pojmu „podivín“. Podle něho podivíni mají být něčím středním mezi lidmi a zvířaty. Locke rovněž uvažuje, že ne pouze vývojové vady mají rozhodovat o zrůdnosti. Bracton se domníval, že zrůda není lidská bytost. Teprve v 19. století právní doktrína přiznává zrůdě právní ochranu. V současnosti se tyto bytosti, opuštěné vlastními rodiči, izolují v uzavřených ústavech, stranou od ostatních členů společnosti,“ uvedl Mitlöhner. Bohužel tím rozčílil i další skupinu lidí – historiky.