Informace, která přerostla do eféry, o které nakonec informala i německá média (např. Focus, 22. června), se týkala problematiky postižených dětí a otázky, zda by se nemělo bránit jejich existenci, pokud to jde – ještě v prenatálním stádiu (tedy v těhotenství, pokud se vada prokáže). Ačkoli se to doktor práv Mitlöhner poté, co vlna odsouzení nastoupila jako tsunami, snažil uvést na pravou míru a svá vyjádření vysvětloval, přijal i zodpovědnost a rezignoval na některé své funkce a z některých byl odvolán, v každém případě pomohl k tomu, aby se jak vědecká, tak i laická veřejnost zamyslela nad tím, do jaké míry má člověk právo zasahovat do toho, o čem rozhodnou vlivy, genetika, příroda či jen obyčejný kompilát nešťastných událostí.

Sporný text vyšel v Časopise zdravotnického práva a bioetiky, který vydává Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Mitlöhner se v něm zaměřil na právní a etické problémy s narozením velmi těžce postižených, kteří nemají naději na zlepšení stavu, nutno dodat, že původně poprvé vyšla jeho práce na toto téma již v 80. letech.

Čarodějnické procesy se zrůdami? To je hloupost, rozčiluje se akademik

JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. (tituly většinou v článcích ParlamentníListy.cz neuvádí - v tomto případě mají však svůj význam, pozn. red.) v článku připomněl, že ochrany společnosti se postižení těší relativně krátce, a to až od 19. století. Odkazoval na Aristotela, římské právo, katolickou církev a třeba liberálního filosofa Johna Locke. Všechny, na které se odvolává, „zrůdy“ či „podivíny“ nepovažovali za lidi. A dokládá to následně:

„Aristoteles tvrdil, že v otázce odstraňování či vychovávání novorozenců musí právo zamezit výchově znetvořených dětí. Římské právo považovalo usmrcení zrůdy za beztrestné, ve středověku byly zrůdy považovány za bytosti nadpřirozené nebo za zplozence ďábla a často spolu s matkou končily svůj život na hranici. Feudální právo vztahovalo ochranu pouze na bytosti s normálními lidskými znaky (Maestas Carolina). A římsko- katolický rituál nedovoloval křest zrůdy a v případě pochybnosti o lidskosti bytosti připouštěl pouze podmíněný křest. John Locke ve svých úvahách užil vedle pojmů „člověk“ a „zvíře“ pojmu „podivín“. Podle něho podivíni mají být něčím středním mezi lidmi a zvířaty. Locke rovněž uvažuje, že ne pouze vývojové vady mají rozhodovat o zrůdnosti. Bracton se domníval, že zrůda není lidská bytost. Teprve v 19. století právní doktrína přiznává zrůdě právní ochranu. V současnosti se tyto bytosti, opuštěné vlastními rodiči, izolují v uzavřených ústavech, stranou od ostatních členů společnosti,“ uvedl Mitlöhner. Bohužel tím rozčílil i další skupinu lidí – historiky.

PhDr. Petr Kreuz, Dr.  je archivář hlavního města Prahy, navíc nejrenomovanější český badatel v oblasti čarodějnických procesů. Zajímá se o ně z mnoha úhlů, samozřejmě vedle toho, jak k nim docházelo na našem území, tak i na dalších území světa. Proto se ho zmínka o tom, že „zrůdy“ (tedy postižení jedinci) končily v minulosti na hranicích, profesně dotkla.

Akademik pálí do druhého: Hra na vědu? A varuje: Čarodějnické procesy patří víc k současnosti

„Nazval bych prohlášení tohoto typu za něco, co je spíše hrou na vědu než skutečnou vědou. To, co zmiňuje doktor Mitlöhner, vychází z jakési obecné představy. To by se vědci stávat nemělo. Ovšem pokud se zastavíme u konkrétních výtek – tak je třeba připomenout, že čarodějnické procesy zdaleka nebyly ve středověku takovým fenoménem, jaká je obecná představa ve společnosti. Poprvé se u objevily někdy kolem roku 1430 – před tím byly spíše vzácností, pokud byl někdo travič nebo nějak jinak škodil společnosti. Nutno říci, že v současné době kvůli čarodějnickým procesům umírá ve světě zřejmě více lidí – stačí se podívat na dokumentární filmy o čarodějnických procesech například v Nigérii. Jejich obětí se stávají děti, pokud se narodí jako albíni (lidé, kterým chybí pigment, tudíž se značně odlišují), s modrýma očima nebo jako dvojčata. V tom středověku, na který odkazuje pan Mitlöhner, pokud by se měly zabíjet ‚zrůdy‘, odrazilo by se to velmi záhy na celé populaci. Fyzické vady totiž měla podle historických dokumentů asi třetina lidí. Ostatně i raný novověk, popisující zločince, skoro vždy u nich uvádí odkaz na poznávací znamení v podobě některé fyzické vady či handicapu,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Petr Kreuz, jehož rukama a bádáním prochází stovky archívních záležitostí – včetně těch, které se týkají historie soudnictví a vězeňství.