Toto všechno člověka napadne, vzpomeneme-li si na osmašedesátý. Jen dva státy odmítly „bratrskou vojenskou pomoc“: Titova Jugoslávie a Ceausescovo Rumunsko. Ve Varšavské smlouvě a RVHP takoví „enfant terrible“, kterým není radno příliš důvěřovat, jak znělo občas z Kremlu. 

Bratři Češi!

Vzpomínám si, jak mne před nějakou dobou a samozřejmě koronavirem – nadšeně vítali rumunští důstojníci v jejich muzeu v Bukurešti. Když se dozvěděli, že se do objektu přijeli podívat Češi, neváhali běžet v ústrety. Jeden z nich, Mihail, mi třese mojí rukou, kterou si sám podal a  vítá  naši partičku jako návštěvníky z Bruselu. „Bratři Češi, my jsme rádi, že jsme spolu v NATO. A my, vojáci, jsme k vám nepřijeli!“ hrdě se bije v prsa, kde visí metál za metálem.

Ano, nepřijeli.  Doposud jsem nezaznamenal významnější slova díků směrem k Bukurešti. Že tenkrát zemi řídil svérázný dikátor Ceausescu, který se pak v revoluci na začátku devadesátých let znemožnil nad vše očekávání, když dal pokyn obávané tajné službě Securitate střílet do manifestujících a vraždit zezadu i vojáky, kteří odmítli zasáhnout. To tedy rozhodně nebyla „sametovka.“

Bratrská pomoc se nekonala

Ale abych se vrátil k osmašedesátému a návštěvě Bukurešti, i další vojáci, důstojníci, pracovníci vojenského muzea, byli jak se patří pyšni, že s jinými, takzvaně spolehlivějšími armádami nám nepřišli na bratrskou vojenskou pomoc.  Neměli bychom zapomínat na Jugoslávii, která rovněž nevyslala své vojáky a jíž jsme to možná malinko splatili přijetím řady lidí – uprchlíků po rozdělení federace a občanské války.

„Vždycky jsme byli problém,“ pokračuje Mihail. „Pro Rusko, ale i Ameriku a Německo. Tvrdé palice, které šly proti kdekomu. Jsme náležitě hrdi na to, jak jsme vám, tehdejšímu Československu, pomohli.“ A v očích starého vojenského barda, jehož krok už rozhodně není jistý, se objevují slzy.

Rumunsko a Jugoslávie dvakrát – kolikrát my?

Při všech těch vzpomínkách na osvobození ve druhé světové válce pozapomínáme, a mladí už tedy vůbec, že Rumunů padlo na území Československa  téměř čtvrt milionu!  Obsadili tím smutné druhé místo hned po Rudé armádě. Ano, jejich expozé probíhalo hlavně na Slovensku a částečně i na Moravě. Ostatně, ve slovenském Zvolenu je samostatný hřbitov, kde jsou uloženy ostatky přes 10 000 vojáků. Tam se jezdí poklonit každým rokem rumunská generalita, a tam také vlají rumunské prapory.

Rozčiluje mne ohromně, když někdo zpochybňuje tento akt tím, že Rumunsko svého času pomáhalo nacistickému Německu.  Maršál Ion Antonescu byl  ve čtyřiačtyřicátém sesazen doteď milovaným rumunským králem Mihailem I. (nebo chcete-li česky Michalem I.) a rumunští vojáci po boku sovětských osvobozovali část východní a střední Evropy. To jsou prostě fakta.

Úmrtí každého vojáka je strašná věc – ať padne v bitvě nebo v zázemí třeba při dopravní nehodě. Každý z nich má doma své blízké, své rodiny, kamarády, přátele.  Jsou-li to ale tisíce, pak je to skutečně hrozné a neměli bychom v žádném případě zapomínat.

(Ne)splněná přání

„Někdy bych se rád podíval do Čech jako voják, na nějakou vaši přehlídku nebo s kolegy z armádních klubů někam na veřejnou akci,“ zasnil se Mihail a já mu jen přitakal. Nemohl jsem odpovědět, že nevím o žádné, kde by byli zváni a vítáni rumunští vojáci, byť jsou s námi v aliančním svazku NATO. Tedy o civilní akci, nikoliv vojenské cvičení či školení. Ale možná jsem se mýlil a něco takového se uskutečnilo, ovšem bez zájmu médií, odbyté jen jakousi tiskovou zprávou. Letošní rok kvůli koronaviru byl „plonkový“.  Ale pomyslel někdo někdy na pozvání třeba na koncert armádního rumunského hudebního souboru  nebo třeba jen zpestření oslav několika ještě žijícími veterány nebo jejich potomky? Či ještě blížeji, pozvání  zástupců armád, které neuposlechly Kreml a nerozbily kovovými pásy naši začínající a krátkodobou demokracii?  Bylo by sympatické v našich zeměpisných šířkách vidět třeba zástupce rumunského námořnictva…

Prekérní soudruzi z NDR, bratři vojáci

Hovoří-li někdo o tom, že bývalá NDR se na vpádu nepodílela, mate si pojmy s dojmy. Jednak vytvořila ideální podmínky pro cestu sovětských vojsk, dislokovaným v Německé demokratické republice a občané některých osad v Krušných horách opět v osmašedesátém viděli uniformu německého vojáka, byť tehdejší rétorikou řečeno, „bratra ve zbrani“. Některým tehdejším politikům tenkrát nebylo po chuti, aby se po Praze opět projížděly německé armádní vozy, to by byla jistě prekérní záležitost.

Čas letí a kde je dnes konec Mihaila. Ale jeho slova mi zní v uších nejen při každoroční vzpomínce na osmašedesátý, i když v té době jsem ještě tahal za sebou  kačera a netušil strach mých blízkých, co bude dál.