Nedávno se objevil průzkum, z něho vyplývalo, že 63 procent Čechů nesouhlasí s tvrzením, že Romové u nás čelí diskriminaci. Zajímavé je, že naopak výsledek průzkumu v celé EU ukazoval, že 75% všech obyvatel zemí EU si myslí opak, tedy že Romové diskriminováni jsou. Čím to je?

Romská otázka není nikdy posuzována objektivně, vždycky emocionálně. Podle toho, na které straně barikády člověk stojí, je Rom buď vrah, gauner a příživník, anebo naopak absolutní hvězda.

Pak existuje třetí meziskupina posuzovatelů. Jsou to Romové tepající do vlastních řad za potlesku majoritní společnosti. Už jich bylo v posledních dvaceti letech mnoho a všichni dopadli stejně. Pár let byli majoritou obtleskáváni a potom buď úplně vypadli z romského hnutí i ze zájmu majoritní společnosti, nebo se radikalizovali. Příkladem může být ing. Karel Holomek, který se po dvaceti letech neúspěšné snahy o dialog s českou vládou vzdal veškerých vládních funkcí a začal artikulovat své názory tak otevřeně, že ještě před deseti lety by ostatní lidi za náznak takových názorů tvrdě kritizoval. Jenže z historie romského hnutí se nikdo nepoučí. Vždycky přijde nová generace lidí, kteří mají dojem, že se vládě dá zavděčit. Neříkám, že kritika vůči Romům není na místě, v mnoha směrech ano, ale je také nutno mít pochopení. Nikdy nemůžete člověka hodnotit ze své vlastní úrovně, ale vždycky z jeho úrovně, jeho mentálního hlediska, životních zkušeností a intelektu. A z jeho reálných možností, jak sám může pohnout svým osudem.

Nikoho nebaví bědovat, mít hlad a chodit si vyprošovat na sociálku nějaké peníze. Každý žije svůj život, jak nejlépe umí, logicky.  Každý jedná podle toho, co se osvědčí. A když se osvědčí chodit ječet na sociálku – kdo by to nedělal? K tomu řvaní si majoritní společnost Romy báječně vycvičila – a teď si stěžuje.

Pak se ale určitě setkáváme s názory, kdy lidé přiznají, že Romové diskriminaci čelí, avšak vzápětí dodají, že si za to mohou sami…