Je Česká republika skutečně naše? Na to se ptá ve svém novém textu uveřejněném v Literárních novinách druhý prezident České republiky Václav Klaus. Nikoho, kdo zná jeho nedůvěřivý postoj k Evropské unii, asi nepřekvapí, že dochází k závěru, že nikoli. „Vždy jsme odmítali být podřízeni někomu jinému. Nechtěli jsme patřit pod Vídeň, Berlín či Moskvu; a stejně tak se i dnes – alespoň někteří – nemůžeme smířit s tím, že bychom měli patřit pod Brusel. Někteří naši spoluobčané si ve své tragické nevědomosti myslí, že to nehrozí, jiní jsou naopak přesvědčeni, že přidat se k Bruselu není a nebude žádnou ztrátou, že naše rozplynutí se v EU nehrozí. V této souvislosti musím připomenout svůj dvacet let starý výrok, který předvídavě přirovnával důsledky našeho členství v EU k rozpouštění se kostky cukru v čaji. Já jsem si to nepřál a věděl jsem, že to hrozí,“ uvedl například.

Článek Václava Klause v Literárních novinách najdete ZDE

Už to není společenství států

Evropská unie už podle něj není evropským hospodářským společenstvím (EHS), v němž probíhala před půl stoletím integrace výlučně v oblasti hospodářské. „Vypuštění písmene H z názvu na počátku 70. let signalizovalo posun k integraci i mimo oblast ekonomiky. Stále to ale ještě bylo společenství států, které sice část svých kompetencí předávaly do Bruselu, ale nechávaly si právo veta. Od okamžiku Maastrichtské smlouvy (v prosinci 1991) je evropské soustátí Evropskou unií, v níž je definičně základní jednotkou nikoli stát, ale občan. Už to není společenství států. Kompetence se od té doby přesouvají do Bruselu v zájmu celku, a nikoli v zájmu členských států. Dříve byl rozhodující entitou Evropy členský stát, dnes je to Evropská unie (která ke svému hladkému fungování potřebuje co nejvíce ‚denacionalizované‘ občany, občany s oslabenými či zcela ‚přeseknutými‘ národními kořeny),“ popsal Klaus.