Je Česká republika skutečně naše? Na to se ptá ve svém novém textu uveřejněném v Literárních novinách druhý prezident České republiky Václav Klaus. Nikoho, kdo zná jeho nedůvěřivý postoj k Evropské unii, asi nepřekvapí, že dochází k závěru, že nikoli. „Vždy jsme odmítali být podřízeni někomu jinému. Nechtěli jsme patřit pod Vídeň, Berlín či Moskvu; a stejně tak se i dnes – alespoň někteří – nemůžeme smířit s tím, že bychom měli patřit pod Brusel. Někteří naši spoluobčané si ve své tragické nevědomosti myslí, že to nehrozí, jiní jsou naopak přesvědčeni, že přidat se k Bruselu není a nebude žádnou ztrátou, že naše rozplynutí se v EU nehrozí. V této souvislosti musím připomenout svůj dvacet let starý výrok, který předvídavě přirovnával důsledky našeho členství v EU k rozpouštění se kostky cukru v čaji. Já jsem si to nepřál a věděl jsem, že to hrozí,“ uvedl například.

Článek Václava Klause v Literárních novinách najdete ZDE

Už to není společenství států

Evropská unie už podle něj není evropským hospodářským společenstvím (EHS), v němž probíhala před půl stoletím integrace výlučně v oblasti hospodářské. „Vypuštění písmene H z názvu na počátku 70. let signalizovalo posun k integraci i mimo oblast ekonomiky. Stále to ale ještě bylo společenství států, které sice část svých kompetencí předávaly do Bruselu, ale nechávaly si právo veta. Od okamžiku Maastrichtské smlouvy (v prosinci 1991) je evropské soustátí Evropskou unií, v níž je definičně základní jednotkou nikoli stát, ale občan. Už to není společenství států. Kompetence se od té doby přesouvají do Bruselu v zájmu celku, a nikoli v zájmu členských států. Dříve byl rozhodující entitou Evropy členský stát, dnes je to Evropská unie (která ke svému hladkému fungování potřebuje co nejvíce ‚denacionalizované‘ občany, občany s oslabenými či zcela ‚přeseknutými‘ národními kořeny),“ popsal Klaus.

Zrušení jednomyslnosti rozhodování

Poté se kriticky věnuje Lisabonské smlouvě. „Text této smlouvy byl formulován čirou právničinou, které neodborník nemůže rozumět. Záměrně to není souvislý text, který by dával smysl sám o sobě. Provedené radikální změny proto nebylo snadné pochopit a docenit. V každém případě Lisabonská smlouva otevřela obří unifikační prostor, který je Bruselem dnes a denně využíván k oslabování pozice členských států,“ domníval se.

Zásadní změnou bylo podle jeho názoru zrušení jednomyslnosti rozhodování. „Česká, ale i celá evropská veřejnost to přešla téměř bez povšimnutí. U nás si důsledky této změny lidé snad prvně uvědomili až při nedávném bruselském hlasování o uprchlických kvótách, kdy bylo několik zemí – včetně České republiky – přehlasováno. Musím si povzdechnout, že je škoda, že mi nebylo věřeno, když jsem Lisabonskou smlouvu i z těchto důvodů nechtěl podepsat,“ konstatoval. Druhou zásadní změnou, kterou přinesla Lisabonská smlouva, je podle Klause snadnost schvalování dalších změn evropských smluv.

Česká republika už není naše

„Ztráta suverenity států se špatně měří, ale jádrem suverenity demokratického státu je vlastní tvorba jeho zákonů. I to je už v dnešní EU jinak. Evropská komise vydává tzv. direktivy, podle nichž jsou v jednotlivých zemích zákony pouze ‚dopracovávány‘. Podle odhadů je to 80–85 % všech zákonů,“ zmínil Václav Klaus ve svém textu. „Evropská unie už dávno není nadnárodní organizací, která – v úzce vymezené oblasti – zastupuje zájmy suverénních členských států. Je subjektem, který prezentuje zájmy především své, respektive zájmy evropských politických, intelektuálních a mediálních elit. Jsme její administrativní částí, která si uchovává některé vnější atributy státu. Nemělo by nás to mýlit. Česká republika už naše není,“ je přesvědčen.

Je to na nás, abychom se postarali o návrat suverénních práv

ParlamentníListy.cz nechaly Klausův text okomentovat politiky napříč politickým spektrem. Vstřícné stanovisko přišlo od Strany svobodných občanů, konkrétně od jejich místopředsedy Františka Matějky. „Rozumím slovům prezidenta Klause, pokud jde o popis historie České republiky, na kterou jako výstražné memento někteří občané a politici zapomněli. Jeho hodnocení současného stavu Evropské unie a našeho podřízeného postoje v ní zcela sdílím. Rozumím i nadnesenému sdělení, že Česká republika pod taktovkou Bruselu, v kontextu historických paralel, už zase není naše. Přesto stále platí, že náš stát patří občanům České republiky i v těchto dobách a je na nás, abychom se stejně jako v minulosti postarali o návrat suverénních a výsostných práv z Bruselu zpět do vlasti. Dokázali jsme to v historii již několikrát, dokážeme to znovu.“