Ještě před pár lety byla společnost AUTOMOTIVE na zbrusu nové průmyslové zóně Nová Hospoda, v katastru Boru u Tachova a relativně nedaleko Plané u Mariánských Lázní první vlaštovka. Tak nějak snesitelně velká hala, ale už bylo „zaděláno na další“. Nyní mne čekal šok. Jako by celé město z hal a montoven, logistických center, překladišť a kdoví ještě čeho. Desítky firem, jednoduché šedivé haly. U čerpací stanice pak zbrusu nová ubytovna, která nemůže pojmout ty stovky a doslova tisíce nových pracovníků, kteří se tu ve většinou dvousměnných provozech střídají.

Všichni už jsou v… Montovnách. A cizina tam jde též!

„Svištím tady ještěrkou a je mi blaze,“ chlubí se teenager v montérkách jedné z místních firem. Dozvídám se, že tento – říkejme mu Honza – opustil místní střední školu v Boru. Šel pracovat tam, kde už dělají jeho rodiče, sourozenci, kamarádi, sousedé. „Co bych dělal ve škole, když mi hned po nástupu dali dvacku,“ prohodí vesele a pálí jednu cigaretu za druhou, aby dostatečně využil krátkou přestávku. Nejdříve se polekám, vždyť dvacka je peníz kulatý a kovový, ale vzápětí mi dojde, že jde o dvacet tisíc čistého. Hezký peníz pro místní, kteří pamatují i třicetiprocentní nezaměstnanost. Dnes je pod čtyři procenta a nejsou lidi. Na nic. V montovnách jsou prý pomalu všichni. Najdete tu bývalé kuchařky ze školní jídelny. Strážníky a policisty. Recepční z hotelu, ošetřovatele dobytka, prostě kdekoho. Co by pohledávali jinde, kde jim nabídnou jen tabulkový plat a nula výhod. Tady to „jede“…

Jak se ornice zabila

Dívám se na hory ornice, kterou tu navršily stavební firmy z donucení. Prý záchrana orné půdy. Každý trochu znalý odborník ví, že životodárná úrodná země se za pár let v těchto kupách zničí. Takže už nyní je k ničemu, nepotřebná. Ale „na oko“ je to vizitka toho, s jakou péčí se zachránila zemědělská půda.

Západočeské Slušovice

„Byly tu jen statky a nic víc,“ říká mi postarší člověk, též kouřící a též v montérkách. „Všechno padlo. Agrokombinát Tachov, největší zaměstnavatel za komančů široko daleko. Takové pohraniční Slušovice. Živočišná a rostlinná výroba, učiliště, střední škola, ostatní výroba a služby, a dokonce dostihová stáj. Vše totál v  prdeli. Z tejdne na tejden jsme najednou měli hovno. Statky se rozkradly, půda patří cizincům. A my pro ně montujeme,“ mávl rukou šedovlasý pán, natáhl si padající montérky s logem a šel pokračovat, jak říkal „budovat cizácký kapitalismus, protože tady nám už patří jen ten vzduch“.
Pomalu bych se tady ztratil, byť ulice jsou mezi montovnami široké, nechybějí oblíbené kruhové objezdy a značení je na evropské úrovni. Náklaďáků projíždí za tu půl hodinu, co tu nevěřícně bloumám, desítky. Většinou zahraniční.

Mafiózo aneb Pasák dělníků

Na okraji místní komunikace (místní, tedy v místě mezi halami) stojí moderní mercedes s tmavými skly se srbskou poznávací značkou. „Bongiorno!“ zdraví mne tmavý holohlavý chlápek s masivním, snad zlatým řetězem kolem krku, možná dva metry vysoký a dva metráky těžký, s rameny širokými jako manželské postele. Zajímá jej, proč tu fotím. Že by ochranka?Neee… Je to jinak...
Směsicí němčiny, ruštiny a angličtiny se domlouváme. Pán tady vyřizuje záležitosti kolem zahraničních dělníků. „Prima byznys,“ směje se a pouští mi oblak vonného kouře z doutníku silného jako jeho ruka. Pravděpodobně má dojem, že nejsem úplně duchem přítomný, a tak mne nechává být.
Až v druhé průmyslové zóně, přesně na druhé části Boru, které se říká Vysočany, se dozvídám více. Pár chlapů s pivem v petkách taky relaxuje a trochu umí česky. Ukrajinec a Moldavan, třetí nemluví, jen se šklebí. Tihle lidi, které sem dostala agentura, respektive agenturní naháněči, pocházejí z nejchudších míst svých zemí. Ukrajinec se představuje jako Vladimir a říká, že je z oblasti nedaleko Chustu, u rumunské hranice. „Bylo nám tam za Sovětského svazu krásně,“ zasnil se ve vzpomínkách. „Samozřejmě že byl pořádek, ale hlavně byla práce. Já jsem ze smíšeného manželství, žena je Rumunka. Pečovalo se tady o národnosti, měli jsme tam i školu, kde se mimo jiné učilo rumunsky. Dnes už z toho není nic. Máme holé zadky.“ Staří rodiče prý pobírají důchod v přepočtu asi tisíc korun. Vzhledem k drahým potravinám (ale oni si raději vypěstují, co potřebují), a především cenám léků, poplatkům u doktora nebo „pozornostem“ tu pro úředníka, tu pro policistu, by zemřeli hlady. Tak je živí.

Našince zaplatíme, cizince obereme

To se máte docela fajn za ty hezké peníze, říkám naivně, ale málem to schytám. Zkřiví ústa, až mu vidím žluté, vykotlané zuby. „Cooo?? Děláš si legraci?“ Je rád, když dostane patnáct na ruku. Agentura si přece také něco ponechává. Člověk pak dá ještě tři tisíce bossovi – a to je prý slušná cena. Ubytování v pokoji, v domku v Boru, kde jich spí tak šest až sedm, stojí  dalších pěkných pár tisíc. Voda jen studená a na toaletu prý mají chodit, kam se dá. Proto také místní hostince na toaletu pustí jen hosta, který něco konzumuje. Srkači vody mají smůlu. Něco projí, nu a zbytek posílá domů. A proč bossovi? Myslel jsem, že tihle ramenáči, kteří prý jsou Ukrajinci nebo Rumuni, jsou v neoblibě. A ti makáči je tady velebí až do aleluja. „Postarají se o nás, pomohou poslat peníze, když je problém, poradí.“ Prý se to vyplatí,“ pokyvuje Moldavan hlavou. On sice je tu sám na sebe, ale starostí má plno. Jen poslat peníze není žádný med. Účty tito lidé nemají – ostatně při bankovním styku mimo země EU by byly poplatky astronomické. Hlavně však ve vesnicích není banka a bankomat je v desítky kilometrů vzdáleném městě. Takže se ušetřené peníze nejlépe jednou za měsíc posílají Western Unionem. A ta domluva na poště! Některé ze zaměstnankyň jim pomohou, ale zvláště ty mladé na ně jen křičí. Když přijde kupa Moldavanů, tak by nejraději poštu zavřeli.