Rozhovory s dvacítkou bývalých politiků šokovaly i otrlé diváky středního věku, natož mládež. Snímek, jehož uvedení proběhlo na plzeňském festivalu Finále, mohl zapadnout, protože byl umístěn mimo hlavní prostor projekce (nikoliv tedy do centra dění, Měšťanské besedy, ale do bývalého depa městské hromadné dopravy) a byl promítnut v ten nejnevhodnější čas – o nedělním pozdním večeru a pak druhý den v pravé poledne. Snad i proto se na každou projekci dostavila jen hrstka lidí, ne víc než 10. Diskuse však byla rozhodně „výživná“.

Údajně přehršle filmů, ve skutečnosti jen štěky

„Mně přišlo, že to nikdo nezpracoval... z těch lidí, kteří žili v té době. My nemáme filmy o privatizaci,“ řekl na úvod prvního dne projekce mladý režisér. „Milan Fridrich, když nám odmítl nějaké peníze v České televizi, tak říkal, že těch filmů tohoto tématu už bylo dost. Takže nám nedali ani pro ČT symbolickou částku v externích penězích. Budeme jednat s ČT o odkupu filmu, což by náklady na archivy pokrylo, takže uvidíme..,“ uvedl Kohout. „Oni v té České televizi zase tak zlí nebyli. Nakonec nám dali archivy za symbolickou cenu, kdyby nám slevu nedali, byl by film nerealizovatelný. Nebyli ale zas tak hodní, že bychom jim to nemuseli platit nebo, že by nás podpořili nějakou další malou částkou.“ Jak druhý den Kohout dodal exkluzivně pro ParlamentníListy.cz: „Na programové radě mi bylo sděleno, že filmů o privatizaci bylo natočeno mnoho, tudíž nemá smysl podporovat další film tohoto druhu. Mně to přijde, že žádný film natočen nebyl, snad jen nějaké „štěky“, ale ne, že by někdo tu strukturu popsal. Takže jsme se to snažili vysvětlit, oni to nepochopili. Já se jim nedivím, protože jich je tam 12 a mají pět minut na to, aby posoudili veškeré produkty, které ČT bude vyrábět. To je špatný systém, to se musí zrušit.“

„Abychom pochopili, kde jsme dnes, tak musíme vidět, co se stalo začátkem devadesátých let, co jsme chtěli a jak silné byly motivace či tendence k jinému směřování a proč se to nakonec překolejilo na tento způsob vnímání a interpretace nového státu, demokracie, občanství,“ pokračoval Kohout.

Bude se opět vyhrožovat?

„Čekáte nějaké reakce od lidí, kteří jsou tam uvedeni, tedy těch Kellnerů a dalších?“ zněla otázka na „neohroženého“ režiséra. „Já spím dobře… tohleto je jako moucha. Koho to z těch hráčů zajímá? Já jsem natočil film o privatizaci Barrandova a tam jsem na konci dal rozhovor s ředitelem Tichým. A pak jsem slyšel, že zastaví všechny slevy, co má FAMU, jestli se ten film bude promítat; a mimo jiné na schůzce zaznělo, že budu zabetonován, když se o tom dozví pan Chrenek. Ale to je k smíchu, to jsou devadesátá léta, z nichž zůstává tato rétorika. Ta ekonomická moc se s námi vůbec nepotřebuje bavit – vidíte sami, kolik je tady lidí v kině,“ mávl rukou k téměř prázdnému sálu. „Jsem rád, že vůbec někdo přišel.“

Nešťastný disident a strach z pravdy

Petr Náhlík, lidovecký městský zastupitel a disident, si v diskusi krátce posteskl: „Je to prostě tak, jak jsme si mysleli, že to bylo…“

„Kde Fridrich přišel na to, že byla natočena fůra filmů o privatizaci, když nic takového nebylo?“ zněl rozčilený hlas z publika. „Zaráží mne, proč; zda je to strach, protože ten film je odvážný? Ti lidé se vyjadřují bez skrupulí, hodně na tvrdo. Jakoby nadešel čas, kdy už ta odvaha mohla přijít…“

Podle Kohouta jde o strach schvalovatelů podpor: „Já jim do hlavy nevidím, ale myslím si, že je tam strach o místa, odpor k těmto „extremistickým, aktivistickým filmům, i když já si nemyslím, že to tak vůbec je, ale oni to tak vnímají.“

Troufli by si lidé, kteří v tom filmu promlouvají, říci to, co teď, před těmi patnácti lety?“ ptal se další mladý divák. „Určitě ne. Vždyť to právě říkal tehdejší ministr Vrba, jak mu zakázali jít do ostravského rozhlasu, když kandidoval proti Klausovi, aby nepoškozoval pověst transformace,“ reagoval Kohout.

Hřebejk: Restituce byly správná věc

V diskusi byl velmi slyšet režisér Jan Hřebejk: „Nejhorší věc, na které jsem se v životě podílel, byl dokument Igora Chauna Léčba Klausem,“ zavzpomínal a vrátil se k promítnutému snímku: „Je tam ta myšlenka, že Havel vyměnil restituce za kupónovou privatizaci. Havel té ekonomice vůbec nerozuměl. Ale restituce byl naprosto správný, standardní krok; bez ohledu na to, že z toho profitoval Havel nebo Schwarzenberg. Samozřejmě, komouši to ukradli a mělo se to vrátit. Kdo si to nemyslí, to jsou nějací postbolševici. Restituce byly naprosto v pořádku.“ Ke kupónové privatizaci pak řekl: „Klaus je prostě všechny převálcoval, umlátil to čepicemi a všichni se jenom koukali. Já ho úplně nemohu vystát, to je lhář. Když objížděl regiony, to nebylo tak, že někdo brzdil pana Vrbu a další. Ty lidi nikam nejezdili, nic pro to nedělali, to byli prostě salónní debatéři. Oni tak pokecávali v Praze… ani články nepsali. A jen si vezměte, kolik článků Klaus v té době napsal. To se vůbec nedá srovnávat s aktivitou, kterou tehdy vyvíjeli Jiří Dienstbier nebo Petr Pithart. Já mam strašně rád Honzu Urbana, považuji ho za mnohem milejšího člověka než Václava Klause a celou bandu těch zmrdů, jako je ten Petr Čermák. Ale jeho neschopnost zkonsolidovat občanské hnutí a vedle toho – dnes se tomu posmívejme – ta jasná vize Klause; s tím, že po celé Evropě a v Americe vládnou pravicové strany, to je prostě realita,“ řekl k začátkům „kupónovky“ známý režisér Hřebejk, vycházeje z právě zhlédnutého dokumentu, kde bylo jasně ukázáno, jak Václav Klaus jezdil mezi lidi a horoval pro „českou cestu“, a jeho oponenti nevytáhli z Prahy paty.

Kovbojové v ODS

„Jediný upřímný je tam opravdu Pithart, který přiznává, že něco nevěděli dopředu; zatímco řada lidí se tváří, jako kdyby něco věděli, ale oni věděli úplný hovno. Proč jsme se to tehdy nedozvěděli, že Petr Čermák přichází s partou s revolverem? Proč jsme to věděli až o deset dalších let později na fotkách Patrika Oulického... a tuto partu lidí, která patří spíše do kriminálu?“ děsil se dál Hřebejk. „Bohužel v té době měl Klaus takovou ‚šťávu‘.“ Klaus má vizi a vedle toho jsou ty zbloudilé duše intelektuálů. Ten slogan ‚Jistota desetinásobku‘ byl pravdivej, protože lidé těch 15 000 za to dostali,“ zhodnotil „kupónovku“ Jan Hřebejk.

„Vždyť Havel byl prezident, dával tomu střechu, podepisoval celou dobu ty zákony. A že nerozuměl ekonomice, byl nesvéprávný?“ zaznělo od Kohouta. „Podívejte se, jaký je přínos toho, že se tenkrát prodala automobilka Škodovka a že se naopak neprodaly některé podniky,“ podotkl. Podle dokumentu se mohlo zachránit víc než deset prosperujících podniků, které se mohly celé předat zahraničním společnostem. Třeba o plzeňskou Škodu výrazně stál Siemens. Avšak Václav Klaus chtěl podle filmu něco jiného.

„Nezapomeňme také na ODU. Tohle když se dělo, tak místopředsedou ODS byl kromě darebáka Čermáka také Jan Ruml, silné slovo tam měl Saša Vondra. Není to tak jednoduché…“ prohlásil Hřebejk. Kohout na dotaz, zdali všichni oslovení chtěli hovořit, uvedl: „Všichni byli ochotní, chtějí se z toho vyzpovídat, vylhat, vypovídat se, obhájit se. Jen Zielenec se k tomu nechtěl vyjadřovat, ale mně tam nějak nechybí. Klaus nevyužil možnosti zúčastnit se natáčení.“

Švýcarské fondy

Hřebejk se zasmál: „Zielencův názor tam pěkně reprezentuje Stráský. Protože on, který tam obhajuje, že žádné konto ve Švýcarsku nemají, tam pak nakonec řekne, že to všichni věděli. Ten Zielenec to věděl. Škoda, že moc nemluvil Dlouhý; a byl to nejpopulárnější politik. Vzpomínáte na vtipy Vladimíra Jiránka, kdy jde ten český demonstrant s heslem ‚Vraťte, co jste nakradli‘ a proti němu jde Václav Klaus a nese transparent ‚Investujte, co jste nakradli‘?“

Je to otázka svědomí, které každý z těch lidí má,“ řekl na závěr mladičký režisér, který na dokumentu pracoval i s rešeršemi 3,5 roku. Většinu toho jsem natočil sám tak, že jsem postavil kameru, nastavil mikrofon... občas mi někdo vypomohl, ale bylo to ve čtvrtém ročníku FAMU, neměli moc času. Když jsme pak dostali nějaké peníze od fondu na podporu kinematografie a slovenské televize, tak to bylo ve třech čtyřech lidech. Ale myslím, že je lepší, když je jeden člověk proti jednomu, to pak ti, co je zpovídáte, jsou ochotni více diskutovat,“ uzavřel Martin Kohout.