„V prvních týdnech pandemie byla u nás, ale i v jiných nemocnicích, situace dost krizová. Chyběly ochranné pomůcky, měli jsme třeba jednu roušku na celý den a sestry byly nuceny pracovat i 24 hodin v kuse. Telefony v naší kanceláři pak nepřetržitě drnčely, zdravotníci si samozřejmě začali stěžovat. A byli v právu, jelikož ta nařízení byla často naprosto v rozporu nejen se zákoníkem práce, ale i se zdravým rozumem. Museli jsme proto zasáhnout, například ty celodenní směny se po dvou týdnech zrušily. V tom prvotním chaosu, kdy se příkazy z ministerstva měnily i několikrát za den, se v naší nemocnici vytvářely takové akční týmy, které fungovaly v nepřetržitém provozu, ale na druhou stranu se posílali někteří zaměstnanci z uzavíraných ambulancí domů se zkráceným výdělkem, i když vina, překážky v práci, nebyly na jejich straně,“ vzpomínala na nejproblematičtější období při koronavirové pandemii Zuzana Sargová, předsedkyně zdravotnických odborů ve Fakultní nemocnici Ostrava, ale také zároveň sestra z oddělení KARIM. Podle jejích dalších slov se situace s nákazou zpočátku podcenila, a to i se zásobováním zdravotnickými pomůckami, a bylo znát, že to na nejvyšších místech dost skřípalo. Po měsíci se ale situace i v ostravské „fakultce“, která zaměstnává okolo 3,5 tisíce lidí, uklidnila a zásobování už začalo fungovat pravidelně.

„Nechápu, proč Ministerstvo zdravotnictví nejprve stanovilo, že musejí jít všechny nákupy přes něj, tedy přes ten náročný byrokratický mechanismus. Jasně že potom chyběly ochranné prostředky. Naše vedení se hodně snažilo pomůcky zajistit a bylo v tom úspěšné,“ upřesnila ostravská zdravotnice a ještě dodala: „Dost skřípala personální práce, například nebyla ochota tolerovat ošetřovné na děti, protože byla zřízena místa, tzv. dětské skupiny, kde si zaměstnanci mohli v krizové době své děti ‚odložit‘, aby mohli co nejdéle pracovat, jenže to fungovalo jen pro určité případy. Kdybychom to nezačali řešit, chtěli někteří zdravotníci podat na nemocnici trestní oznámení. Byla také snaha některých jiných špitálů nám všechny nakažené přeposílat, i když samy na to měly být připravené. Ten chaos byl opravdu zpočátku velmi psychicky náročný pro většinu zaměstnanců. Samozřejmě pracovat několik hodin v ochranném oděvu není také pro každého. O to víc nás potom překvapilo, když jsme museli za některé slibované odměny ještě bojovat.“