„V prvních týdnech pandemie byla u nás, ale i v jiných nemocnicích, situace dost krizová. Chyběly ochranné pomůcky, měli jsme třeba jednu roušku na celý den a sestry byly nuceny pracovat i 24 hodin v kuse. Telefony v naší kanceláři pak nepřetržitě drnčely, zdravotníci si samozřejmě začali stěžovat. A byli v právu, jelikož ta nařízení byla často naprosto v rozporu nejen se zákoníkem práce, ale i se zdravým rozumem. Museli jsme proto zasáhnout, například ty celodenní směny se po dvou týdnech zrušily. V tom prvotním chaosu, kdy se příkazy z ministerstva měnily i několikrát za den, se v naší nemocnici vytvářely takové akční týmy, které fungovaly v nepřetržitém provozu, ale na druhou stranu se posílali někteří zaměstnanci z uzavíraných ambulancí domů se zkráceným výdělkem, i když vina, překážky v práci, nebyly na jejich straně,“ vzpomínala na nejproblematičtější období při koronavirové pandemii Zuzana Sargová, předsedkyně zdravotnických odborů ve Fakultní nemocnici Ostrava, ale také zároveň sestra z oddělení KARIM. Podle jejích dalších slov se situace s nákazou zpočátku podcenila, a to i se zásobováním zdravotnickými pomůckami, a bylo znát, že to na nejvyšších místech dost skřípalo. Po měsíci se ale situace i v ostravské „fakultce“, která zaměstnává okolo 3,5 tisíce lidí, uklidnila a zásobování už začalo fungovat pravidelně.

„Nechápu, proč Ministerstvo zdravotnictví nejprve stanovilo, že musejí jít všechny nákupy přes něj, tedy přes ten náročný byrokratický mechanismus. Jasně že potom chyběly ochranné prostředky. Naše vedení se hodně snažilo pomůcky zajistit a bylo v tom úspěšné,“ upřesnila ostravská zdravotnice a ještě dodala: „Dost skřípala personální práce, například nebyla ochota tolerovat ošetřovné na děti, protože byla zřízena místa, tzv. dětské skupiny, kde si zaměstnanci mohli v krizové době své děti ‚odložit‘, aby mohli co nejdéle pracovat, jenže to fungovalo jen pro určité případy. Kdybychom to nezačali řešit, chtěli někteří zdravotníci podat na nemocnici trestní oznámení. Byla také snaha některých jiných špitálů nám všechny nakažené přeposílat, i když samy na to měly být připravené. Ten chaos byl opravdu zpočátku velmi psychicky náročný pro většinu zaměstnanců. Samozřejmě pracovat několik hodin v ochranném oděvu není také pro každého. O to víc nás potom překvapilo, když jsme museli za některé slibované odměny ještě bojovat.“

Situace ve zdravotnictví je stále vypjatá

Nevyřešených otázek kolem vyplácení různých náhrad, odměn či odškodnění v souvislosti s pandemií je celá řada a při jednáních okolo těchto záležitostí chybí mnohdy podle odborářů ze strany ministerstva i vlády dobrá vůle. „V první vlně, kdy bylo nejhůř, se vyplácely odměny lidem, kteří byli s nakaženými ve styku prakticky nepřetržitě, ale také těm, jež se s nimi setkávali jen pár hodin denně. Ministerstvo umožnilo těmto sestrám vyplatit na odměnách 100–500 korun za hodinu. Jenže peněz nebylo dost, takže například ti, co byli s nemocnými prakticky nepřetržitě, a to i 24 hodin, mohli dostat jen tu stokorunu. Teď řešíme s vedením nemocnice, jak ohodnotit ostatní zaměstnance, kteří také podstupovali riziko možné nákazy. Anebo jak finančně odškodnit nakažené zdravotníky. V tom druhém případě by to mělo být přece jasné, jedná se o nemoc z povolání a hradí ji pojišťovny, přesto s tím máme problémy a není moc vůle takovým obětavým lidem něco dát. Podobné to bylo s případy, kdy museli i naši zdraví zaměstnanci do karantény a zaměstnavatel jim chtěl dávat plat, jako by byli na nemocenské, přestože to nebyl jejich problém. Z práce domů je přece poslali jejich nadřízení. Vedení nemocnice by peníze na odměny ve většině případů rádo vyplatilo, jenže v současné době není z čeho, ministerstvo přes všechny ty sliby zatím nic dál neuvolnilo. Má si náš ředitel na to zajistit úvěr, se kterým bude později problém ho splatit, nebo se má ušetřit na lécích? Ministerstvo nás tak zatím zahání do slepé uličky,“ vysvětlovala Zuzana Sargová.

Zuzana Sargová je předsedkyní odborového svazu zdravotníků ve Fakultní nemocnici Ostrava, zároveň pracuje jako zdravotní sestra na oddělení KARIM. Foto: Jan Štěpán