Gustáv Husák byl pro sovětské politické vedení dlouhou dobu neznámou, člověkem s podivnou minulostí, který s nejasnými úmysly opětovně vtrhl do politické arény. Po prolistování spisu, který si na Husáka vedla Moskva, se není ani čemu divit. Hned první založený dokument z roku 1936 hovoří o Husákovi jako o nedisciplinovaném členovi strany, který může být pod vlivem trockismu a musí na něho být dohlíženo. Ještě v 60. letech se vyskytovaly pochybnosti ohledně jeho minulosti, zvláště za války. Připomínána byla Husákova účast na propagandistické výpravě na nacisty obsazenou Ukrajinu, konflikty s Gottwaldovým politickým vedením v souvislosti s nacionální otázkou. Přítomny byly také negativní reminiscence spojené s poválečnou politikou vůči maďarské menšině a obviněními z 50. let, navzdory Husákově justiční a stranické rehabilitaci (v letech 1951–1960 si pobyl jako zrádce strany a lidu v kriminálech). 

Husákův negativní profil u Sovětů byl pak ještě oživen jeho aktivitami v období Pražského jara, kdy vystupoval reformisticky a zápasil s oblíbencem Moskvy Vasilem Biľakem o mocenský vliv na Slovensku. Sověti vytýkali Dubčekovi, že Husáka přivedl zpátky do politiky, a ještě když prezident Ludvík Svoboda konzultoval s Brežněvem složení své delegace, která nakonec po vstupu sovětských vojsk odletěla do Moskvy, a padlo přitom Husákovo jméno, dočkal se prý reakce, proč tam chce brát toho kavárenského politika.

Cesta Gustáva Husáka od reformátora k normalizátorovi na příkladu jeho veřejných projevů z roku 1968

Husák v Moskvě evidentně zaujal. Upoutal pozornost zejména Leonida Iljiče Brežněva, díky své razanci a „konstruktivnímu“ pragmatismu. Jeho osobnost ještě více vynikla v porovnání s přepadlostí ostatních československých činovníků, skleslého Dubčeka, nervózního Biľaka a Indry. Sovětské vedení si pozorně všímalo Husákova dalšího počínání. Již koncem srpna 1968 byl vypracován Husákův politický profil na základě o něm průběžně sbíraných zpráv. Husák v něm byl označen za složitou, ale velmi erudovanou osobnost se sklonem k demagogickému vystupování a nacionalismu s tím, že se možná ještě cítí být nezaslouženě ublížený, což patrně byla narážka na jeho vězeňskou anabázi. Zmiňován byl jeho kladný vztah k Sovětskému svazu a socialismu, a také to, že se angažoval v otázce federalizace Československa a otevřeně vystoupil proti opozičním silám. 

Moskva vysoce oceňovala jeho úlohu v zneuznání mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ, s jakou rychlostí pod jeho vedením proběhlo zklidnění situace na Slovensku, zejména v porovnání s českými zeměmi, což Husák jako nový šéf slovenských komunistů také dával okatě najevo ve svých veřejných projevech. Následně se těšil přízni za to, že předsedou Federálního shromáždění nebyl zvolen Dubčekův spojenec Josef Smrkovský, který byl v sovětské nemilosti. Husák totiž účelově tento post nárokoval pro Slováky. Již začátkem roku 1969 veřejně volal po nastolení pořádku a politické odpovědnosti, přičemž kritizoval médii vytvořený kult osobnosti kolem některých funkcionářů. Ačkoliv nikoho nejmenoval, bylo zřejmé, že svými slovy cílil i na Dubčeka.

Jak Husák čím dál více ztrácel nabytou důvěru Čechů a Slováků, tím naopak rostla důvěra Moskvy v jeho osobu a také mu nejednou byla tlumočena Brežněvem ve formě pochlebování. Zároveň ovšem projevovalo sovětské vedení vřelý vztah i k dalším politiků, například premiéru Oldřichu Černíkovi, a tak podporovalo rivalitu jednotlivých politiků o sovětskou přízeň. 

Rozhlasový pořad o sovětském rozvědčíkovi Sinicynovi a jeho vztahu k Husákovi i Československu

Brežněv společně s šéfem KGB Jurijem Andropovem udržoval pravidelné kontakty s významnými československými politiky pomocí svých agentů. V Husákově případě přes speciální spojku, Jeliseje Tichonoviče Sinicyna. Zkušeného sovětského rozvědčíka, který sehrál důležitou úlohu, vzbudil totiž v Moskvě vůči Husákovi důvěru, a nakonec získal i podporu pro jeho volbu do čela KSČ namísto Dubčeka v dubnu 1969. Sinicyn hlásil, že Husák je silná osobnost nejen na Slovensku, ale i v Československu, a i přes své nedostatky (nacionalismus a ambicióznost) je principiálně věrný socialismu a neochvějný přítel Sovětského svazu. Upozorňováno přitom bylo na fakt, že disponuje aurou mučedníka a má silnou podporu u reformistů i tvůrčí inteligence. Sinicyn proto doporučoval podporovat Husáka, ovšem nepřipustit mu manévrovací prostor – možnost, aby se odklonil od sovětské linie.

VÍCE V KNIZE MICHALA MACHÁČKA GUSTÁV HUSÁK.