Mirek Topolánek se v politice pohyboval opravdu dlouho. Mnozí o něm tvrdí, že je přímočarý a s ničím se moc nemaže. Druzí zase oceňují jeho přístup k humoru.

„V kontextu toho, co se děje dnes, mi připadá období řádění ‚Grosstapa‘ jako doba her a malin nezralých. Dnešní matrix aktivistické znovuprokuratury, bezpečnostních struktur Agrofertu a Šlachtova ÚOOZ nás vrací hodně zpět,“ tvrdí třeba Topolánek ve své knize Hlavně se neposrat aneb jak myslel, tak řekl; jak řekl, tak udělal.

Ve svém díle se ale tu a tam zarývá i velmi ostře do svých politických souputníků, či přímo do svých soupeřů.

„Třikrát vsadil Jiří Paroubek na komunistickou kartu. Třikrát prohrál. Jsem přesvědčen, že tím jsou jeho možnosti vyčerpány, a to jak fyzicky, tak morálně. Předseda ČSSD prohrál volby, a musel se tak vzdát snu, že povede vládu s podporou komunistů. Narazil na tvrdý odpor veřejnosti se svým neobolševickým projevem těsně po volbách... Zatím se předvedl jako politik, který apriorně boří veškerá řešení, aniž by měl po ruce nějaké jiné realistické východisko. Jako člověk, který nedrží slovo a do televizních kamer říká, že se s partnerem dohodne, zatímco ve skutečnosti už je domluven s někým jiným,“ tak vidí Topolánek svého velkého politického rivala Jiřího Paroubka.

Babiš? Tomu chybí noblesa a nahled

Nějaká valná pozitiva nevidí ani na nynějším ministrovi financí. „Na jeho donkichotský boj s karuselovými obchody v konečném důsledku doplatí ti, kterých se netýkají, na jeho apetit ve výrobě a distribuci potravin doplatí farmáři, na jeho zájem o prenatální péči u rodičky a na to všechno státní rozpočet a občané. Babiš ale není žádný Arsene Lupin, lupič-gentleman, na to mu chybí noblesa a nahled. Jules Verne k tomu říká trefně: Velcí zloději vždy vypadají jako počestní lidé,“ popisuje Topolánek muže, s nímž se ale on sám nikdy na parlamentní půdě přímo nepotkal.

„Nikdo mne nikdy nepoškodil, neponížil a nepodrazil jako on. On to ví a já také. Jediný, kdo by ho mohl překonat, je Andrej...,“ nandává pak na hrb někdejšího premiéra Jana „Želé“ Fischera. Prý dnes pokládá za obrovskou chybu, když dopustil, aby byl Jan „Želé“ Fischer překlenovacím premiérem. „Byl jsem pod strašným tlakem jako předseda Evropské rady, premiér vlády v demisi a předseda ODS, řešil jsem paralelně zdravotní a soukromé problémy. To mě ale neomlouvá!“ sype si Topolánek popel na svou vlastní hlavu.

Je sobota večer ve Špindlu a volá mi Angela

„Co to tam v té Bruseli, sakra, pijete?“ je nazvaná kapitola, která sice nezačíná nijak dramaticky, krom Topolánkova sdělení, že má rad absurdní dramata. Čtenář ale v ní najde společnou fotografii Topolánka s německou kancléřkou Angelou Merkel a pak tento „dramatický“ popisek:

„Je sobota večer ve Špindlu. Volá Angela. ‚Mirku, Nicolas si dohodl separátní jednání s Husní Mubarakem o Gaze. To nepřipustíme. Můžeš být ráno v pět hodin v Berlíně?‘ ‚Jasně.‘ ‚A nebude vadit, že poletíš mým V-1?‘ Směju se. Honeckerovo letadlo je pověstné. 18. leden – summit o sitauci v Gaze v egyptském Šarm aš-Šajchu.“

O migraci ovšem v této kapitole nepíše. Jeho názory na migranty lze najít v úplně jiné části knihy, ovšem tam zase tuto otázku spojuje spíše s osobností hlavy státu Miloše Zemana a s dalšími dnešními politiky:

„K migraci se konjukturálně vyjadřuje kdekdo. I u nás, kde se dlouhodobě tváříme, že se nás netýká. Od Miloše Zemana, který se veze na populistické vlně obecné nevzdělanosti a přízemnosti Čechů a hází do jednoho pytle Araby, Turky, Peršany, Azery i Kurdy a každý muslim je pro něj synonymem teroristy, přes Tomia Okamuru, který už sice nikoho nezajímá, ale přesto nalézá latentně rasistické posluchače i ve střední třídě, až po obvyklé zahraničně politické nenázory Andreje Babiše, které alibistické a zapouzdřené Čechy reprezentují snad nejvíce.“