Byť Česko zbožňuje, jasně říká, že mu zde byrokracie hází klacky pod nohy a s politiky by vytřel podlahu. Jeho řemeslo má ale v Čechách prý opravdu zlaté dno. 

Zakázkový švec Erik Martin Lawart, vlastně v tomto oboru řemeslnický virtuos, se dostal dokonce do reklamy na Fernet. „Časem ti sedne, jako ty nejlepší boty na míru. Tak ještě do druhý boty,“ pronáší v ní hlasem jako z drsných westernových filmů. Jeho Salon Lawart, jak se píše na webových stránkách, je autorská dílna ručně šité obuvi klasických i moderních střihů vyrobených z pečlivě vybraných materiálů předních evropských výrobců kůží a doplňků. Ostatně boty si u něj nechal šít i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jak je tam vidět z obrázku, nebo hrabě Hugo Mensdorf – Pouilly z Boskovic. A jak hodnotí směřování naší země tenhle skvělý švec?

Dva v republice

V jednom z pamětnických filmů si švec stýská nad konkurencí naproti v ulici, která se jmenuje Baťa, a která jej pak zničí. „Od nástupu podnikatele Bati a jiných velkoproducentů obuvi, bylo řemeslo v úpadku. Komunisti ho navíc zašlapali téměř do země. V současnosti není tradiční konkurence jako za první republiky. Dnes to je, kupodivu, se zakázkovým ševcovstvím velmi dobré a je na vzestupu především po stránce designu a kvality. To se ale týká jen ručně šité rámové obuvi na míru. V současné době jsme v Čechách na špičce jen dva. Netypická zakázka je u mne každá a proto mne to řemeslo a komunikace se zákazníky tak baví, opakovat se je cesta do pekel,“ říká Lawart.

Sílící uvažování společnosti o jakési podprůměrnosti řemesel, takové to, že každý musí mít vysokou školu, aby něčeho dosáhl, se mu zdá hloupé. „Vztah společnosti je ambivalentní. Na jednu stranu lidé řemesla chtějí a potřebují, na druhou stranu je jim žinantní dát své dítě na střední odborné učiliště, aby nesnižovali jeho a svůj společenský kredit. Jsou to standardní úvahy většiny a ty jsou od přírody zatím vždy hloupé,“ míní. Nicméně o státní správě, která by měla pomáhat a nenimrat se v titěrných maličkostech, soudí stručně: „Klacky pod nohy.“

Jen muška zlatá

O tom, jestli má řemeslo zlaté dno, soudí lakonicky: „Co je to zlaté dno? Jestli peníze, pak se dají vydělat, to ano, ale vždy jen prací, což řemeslníky oproti politikům dost znevýhodňuje. Možná je to stavovská hrdost. Nejsem jen děladlo s prací od začátku pracovní doby, až do jejího konce. U takové práce nevidím konec a smysl. Snažím se o to, být tvůrce a umělec od A do Z, který si za svým dílem stojí.“ A dodává:  „Anebo nikdy žádné zlaté dno nebylo a je to jen muška zlatá.“

O politice dnešních dní má jasné představy. „Politika u nás je domovem lidí, o které by si slušný člověk kolo neopřel. Devastují naši zemi jen proto, že jim to svým nezájmem a malomyslností umožňujeme. Chválím všechny lidi, kteří se nás jakýmkoli funkčním způsobem snaží z této letargie probrat a ukazují nám, jak začít žít teď a tady v přítomném okamžiku,“ podotýká. „Alternativní biočlovíček, co chce něco změnit svou květinovou myslí, se velmi rychle stane po přijetí prvního úplatku nerozeznatelným od ostatních politiků. Anebo je vytěsněn z kuloárů, se svou pravdou zešílí a dožije mrmlajíc cosi o marnosti v komunitě mrmlalů,“ dodává sveřepě.

Dobré místo k životu

Ve filmu Pyšná princezna z roku 1952 si švec chodí zazpívat a zatancovat jinam, do země krále Miroslava, protože v té jeho to je zakázáno. „Narodil se mladej švec, starej pro něj dělal klec, ten švec lidi to jsme já, pořád volám do světa. Pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den,“ zpíval za hranicemi. A jak v tomhle ohledu vypadá pro Erika Martina Lawarta česká země? „Čechy jsou pro mě stále nejlepším místem k životu. Opravdu nejlepším. Za komunistů bych musel emigrovat. A taky vím, že za všechno, co se mi děje, si můžu sám,“ soudí.