V obýváku, který je součástí rozlehlé místnosti, ve které je výdejním pultem oddělen od moderně zařízeného kuchyňského koutu s lednicí, hraje z rádia muzika. Před přijímačem křepčí několik různě starých či přesněji řečeno mladých lidí. Někteří jsou tmaví, zjevně romského původu. Některým může být čtrnáct či patnáct, jiní mají možná deset nebo ještě míň. Barva pleti ani věk však není nikomu na překážku.

Jeden z kamarádů - člen rodiny, která zde čítá pět členů má totiž narozeniny, a to je přece důvod k malé oslavě.  Pije se kofola, pojídají tvarohové buchty, které starší holky napekly spolu s tetou. Na první pohled pohoda. Ale zase taková selanka to není.

Děti, na které se dívám, pocházejí z rozbitých či jinak nemocných manželství. Některé mají mámy narkomanky a tátu ani neznají. Kdyby to uměly vyjádřit, možná by popsaly, jak moc jsou vděčné za azyl, ve kterém jim - na rozdíl od vlastní biologické rodiny - alespoň po materiální stránce nic nechybí. Ale protože jsou to děti, zhodnotí to jednoduše. „Je to tady pohoda  -  a pokud jedu domů, tak už se sem vždycky zase těším,“ říká oslavenec.

Více reportáží ZDE

Ano, mnohé z těchto dětí jezdí za svými biologickými příbuznými na víkendy. Někdy se vracejí zamlklí, někdy mají i modřiny, o kterých tvrdí, že jsou od pádu na ledu a víc se o tom nechtějí bavit. O možnosti, že by měly azyl v podobě děcáku ztratit, nechtějí ani slyšet. A přece je tato pravděpodobnost podle některých a kroků ministerstva práce, pod které by měly spadnout i podle ministerstva školství, které je spravují teď, hodně pravděpodobná. Prý kvůli lepšímu zaopatření a hlavně citovému vývoji takto postižených dětí.

Mají strach o děti i o práci

Nejasné výklady, dohady polopravdy. To provází podle sociálních pracovnic, které se starají v  domovech o děti z rozpadlých rodin současnou reformu ve složitém, těžko přehledném a citlivém odvětví. Tety, jak se jim běžně mezi dětmi říká, mají celkem pochopitelný strach nejen o svou práci, ale také o budoucnost svěřenců. Kvůli prvnímu důvodu chtějí zůstat raději v anonymitě. „Na to aby nás zaměstnavatel vyhodil, máme ještě čas, ale stejně to k tomu asi spěje,“ omlouvá se jedna z nich.