Zmíněných firem u nás není vskutku málo. Dostupná čísla uvádějí, že berním rájům dává přednost vedení asi 12 000 místních podniků. Přitom nemusí jít jen o Kajmanské ostrovy, Panamu, Madeiru, Seychely nebo Bahamy. Vděčnými lokalitami jsou také například evropské Monako a Švýcarsko či Lichtenštejnsko, Holandsko a Kypr.

Tam odtékají miliardy z různých koutů planety. Pozadu ve světovém trendu daňových přesunů nemohou zůstat ani čeští bohatci, kteří své jednání nezřídka zdůvodňují okrajovými, ale nikoliv automaticky nevěrohodnými motivy. Jimi jsou nepřehledná spletitost domácího právního řádu a obtížná vymahatelnost zákona.

Když se reprezentant stávající vlády, zvláštními pověstmi opředený ministr průmyslu a obchodu MUDr. Martin Kuba, rozčiluje nad faktem, že většina z nejmajetnějších Čechů vyvádí peníze do daňových „edenů“, je směšný. Snad tak jenom mluví do větru neboli pro média. Aby se neřeklo, jelikož čekat solidnost od českých miliardářů by znamenalo nevidět, z čeho povětšinou vyrostly ekonomické elity. Včetně trojkoaličního Víta Bárty, k němuž má tak vnitřně blízko otec zdejší transformace, prezident Václav Klaus.

Možná by někdo mohl namítnout, že podobné kousky, jako třeba pánové Kellner a Bakala, provádějí i zámožní lidé ve vyspělejších zemích. Tím spíše, poněvadž jsou tam daleko vyšší daňová pásma. Bezesporu na tom něco je. Hodně se s odchody takzvaných daňových rezidentů natrápili ve Francii a Německu, leč přesto lze třeba u našeho západního souseda postřehnout rozdíly v jednání majetných obyvatel. Pro ně je odvádění ač vysokých částek určitou ctí, prostřednictvím níž se podílejí na chodu státu. Něco u nás takřka nevídaného, protože posledních dvacet let se zde vlastenectví majetných nenosí.