Jak s odstupem let vzpomínáte na 17. listopad 1989 a následnou výzvu Děkujeme, odejděte!? Nemáte z toho všeho pocit nenaplněných ideálů?

Na pátek 17. listopadu 1989 vzpomínám s dojetím a hrdostí. Získat povolení studentského shromáždění od komunistických úřadů poprvé od roku 1969, přesvědčit kolegy vysokoškoláky, že se nemají bát a měli by přijít, zajistit organizačně a technicky Albertov, Vyšehrad a trasu do centra Prahy, udržet to ohromné množství lidí pohromadě a zachovat klid tváří v tvář ozbrojencům v tom kotli na Národní, to bylo těžké. Ještě těžší pak bylo přijmout odpovědnost za to, co se ten večer stalo. Do čelného střetu s tehdejším režimem jsme se dostali dřív, než jsme plánovali a spustit okupační stávku všech vysokých škol přes víkend byl velký nápor na nervy i pro nás. Výzvu Děkujeme, odejděte! vnímám s odstupem času jako první výkřik nespokojené veřejnosti deset let po revoluci.

Vězeli jsme až po krk v opoziční smlouvě, pánové Zeman a Klaus se chovali výsměšně vědomi si své neomezené moci, propojovala se nová garnitura politická a ekonomická a lidé tomu jen bezmocně přihlíželi. My studentští vůdci jsme tehdy vyslovili to, co cítili mnozí. Tedy, že chceme žít v normální demokratické zemi, kde někdo drží pozice a jiný ho z opozice kontroluje, a jedině volič rozhoduje, kdy se vystřídají. Chceme svobodná média a přístup k informacím.

Už nejsme děti a ještě nejsme poslušné ovce. Co se týče ideálů, můj první šéf Jiří Dienstbier starší říkával, že optimismus je životní strategie a toho se držím. Ideál je pohyblivý cíl, nikdy ho člověk netrefí úplně, celým svým životem se však o jeho splnění může stále snažit. Můj irský manžel je původním povoláním historik a často mi říká, že nejen my tehdejší studenti, ale všichni, kteří se podíleli na revoluci roku 1989, by měli být spokojenější s tím, čeho jsme dosáhli. Protože přes všechny problémy žijeme ve skutečné demokracii a lidé mohou dosáhnout změny, když si ji budou přát.