Jak s odstupem let vzpomínáte na 17. listopad 1989 a následnou výzvu Děkujeme, odejděte!? Nemáte z toho všeho pocit nenaplněných ideálů?

Na pátek 17. listopadu 1989 vzpomínám s dojetím a hrdostí. Získat povolení studentského shromáždění od komunistických úřadů poprvé od roku 1969, přesvědčit kolegy vysokoškoláky, že se nemají bát a měli by přijít, zajistit organizačně a technicky Albertov, Vyšehrad a trasu do centra Prahy, udržet to ohromné množství lidí pohromadě a zachovat klid tváří v tvář ozbrojencům v tom kotli na Národní, to bylo těžké. Ještě těžší pak bylo přijmout odpovědnost za to, co se ten večer stalo. Do čelného střetu s tehdejším režimem jsme se dostali dřív, než jsme plánovali a spustit okupační stávku všech vysokých škol přes víkend byl velký nápor na nervy i pro nás. Výzvu Děkujeme, odejděte! vnímám s odstupem času jako první výkřik nespokojené veřejnosti deset let po revoluci.

Vězeli jsme až po krk v opoziční smlouvě, pánové Zeman a Klaus se chovali výsměšně vědomi si své neomezené moci, propojovala se nová garnitura politická a ekonomická a lidé tomu jen bezmocně přihlíželi. My studentští vůdci jsme tehdy vyslovili to, co cítili mnozí. Tedy, že chceme žít v normální demokratické zemi, kde někdo drží pozice a jiný ho z opozice kontroluje, a jedině volič rozhoduje, kdy se vystřídají. Chceme svobodná média a přístup k informacím.

Už nejsme děti a ještě nejsme poslušné ovce. Co se týče ideálů, můj první šéf Jiří Dienstbier starší říkával, že optimismus je životní strategie a toho se držím. Ideál je pohyblivý cíl, nikdy ho člověk netrefí úplně, celým svým životem se však o jeho splnění může stále snažit. Můj irský manžel je původním povoláním historik a často mi říká, že nejen my tehdejší studenti, ale všichni, kteří se podíleli na revoluci roku 1989, by měli být spokojenější s tím, čeho jsme dosáhli. Protože přes všechny problémy žijeme ve skutečné demokracii a lidé mohou dosáhnout změny, když si ji budou přát.

Nemyslíte si, že letos to bude trochu smutnější oslava? Poprvé bez Václava Havla a za ta léta poprvé s výrazným politickým úspěchem komunistů…

Od 8. ledna loňského roku, kdy zemřel Jiří Dienstbier, až po 18. prosinec, kdy zemřel Václav Havel, jsem si začala krutě uvědomovat, že ta moje obdivovaná generace otců a matek, lidí, kteří mě nejvíc ovlivnili, které nejvíc poslouchám, čtu, přemýšlím o nich, že tedy tato generace odchází. Z prostředí opozice a exilu už odešlo tolik cenných lidí, kteří nás ovlivňovali po desetiletí, až mi je smutno. Josef Vavroušek, Karel Kryl, Ladislav Lis, Václav Benda, Pavel Tigrid, Jiří Křižan, Josef Škvorecký, Věra Jirousová, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Markéta Němcová – Fialková, Jan Štern, Jaroslav Šabata a další a další. Přátelé, kolegové, stateční, v mých očích neporazitelní.

Všimněte si, že různých názorů, ale schopni dohody. Najednou tu nejsou a my běháme jako slepice bez hlavy. Chybí nám ten široký záběr od leva doprava a přitom tah na bránu. Chybí nám často tvrdé diskuse, které končily úlevným smíchem. Cítíme, že naše duchovní zázemí se vyprazdňuje, že zoufale potřebujeme nové hlavy osvícené, a přitom trčíme nohama v bahně praktické každodennosti. Komunisté, ti jsou stále stejně slabí. To jen my jsme o poznání méně silní!

Proč se v Československu a následně v Česku nepodařilo komunisty dát na roveň nacistům a zakázat je?

Vím i nevím. Studentské hnutí, jako radikální část Občanského fóra, chtělo zákaz Komunistické strany Československa rychle, nejlépe ihned. Byl to náš první velký spor s lidmi z Charty 77, s těmi, které jsme jinak bezmezně obdivovali. Když nám vysvětlili, že nemáme být jako oni, že beztak vymřou a že za dvacet let té bláznivé ideologii nikdo nebude věřit, ustoupili jsme.

Vždyť nám to říkali lidé, kteří seděli léta ve vězení, trpěli daleko více než my a dokázali odpustit, to bylo imponující. Ale protože ty otazníky visí dál, čtu poslední dobou znovu Heinricha Bölla, Güntera Grasse, dívám se na filmy Rainera Wernera Fassbindera a zdá se mi, že si budeme muset tou německou cestou projít. Vyrostou nové generace mladých lidí a budou nám klást otázky. A my, jako ti rozpačití Němci v šedesátých letech dvacátého století, budeme těžce hledat odpovědi. Když si nás, pár přátel, pozval nedávno německý prezident Joachim Gauck, měl v jedné chvíli v očích slzy, protože vyprávěl, jak i on trápil své rodiče otázkami, které oni už nechtěli nikdy slyšet.