Západ v čele se Spojenými státy cíleně rozbil Jugoslávii a právě na tomto případu si vyzkoušel plánované svrhnutí režimu a likvidaci státu, které byly později využity v řadě dalších zemí po celém světě. Takové je poselství více než dvouhodinového filmu Tíha okovů 2 (v srbském originálu Težina lanaca 2, anglicky Weight of Chains 2), pod kterým je podepsán nyní již věhlasný mladý srbský režisér Boris Malagurski, který část svého života prožil v Kanadě. Někdy bývá s odkazem na amerického režiséra označován jako srbský Michael Moore.

Českou premiéru druhého dílu dokumentárního filmu představil přímo autor Boris Malagurski v Praze publiku ve čtvrtek večer. Po skončení promítání ještě věnoval skoro hodinu trpělivým reakcím na otázky diváků.

Film má na příkladu konce Jugoslávie popisovat záměry vlády Spojených států v jisté míře ovládat významnou část světa prostřednictvím ne zrovna pěkných prostředků. Úvod dokumentu se proto točí kolem podzimních událostí roku 2000 v Bělehradu, kdy došlo k něčemu, co významná část lidí v někdejší Jugoslávii označuje jako říjnový převrat. Během prezidentských voleb se totiž rozjela kampaň proti Slobodanu Miloševićovi s tím, že to je jeho konec. Jenže jeho protikandidát Vojislav Koštunica sice získal více hlasů, ale ne tolik, aby vyhrál v prvním kole.

Poté došlo k tomu, že opozice obvinila Miloševićův režim z manipulace s volbami a vyhlásila bojkot druhého kola s tím, aby Milošević uznal prohru už v druhém kole. Následně se rozpoutaly násilné tisícové demonstrace, v ulicích se střílelo, demonstranti používali bagr (tak jako Ukrajinci při demonstracích na Majdanu) a zapálili budovu parlamentu a státní televize.

Tyto události režisér Malagurski připisuje Západu. Konkrétně pak tomu, že americká Národní nadace pro demokracii (rovněž známá v souvislosti se změnou režimu na Ukrajině a jejíž šéf nedávno kritizoval prezidenta Miloše Zemana) obrovskými dolarovými částkami podporovala opoziční hnutí Otpor a jeho činovníky opakovaně školila na dokladovaných setkáních v různých hotelech v maďarské Budapešti, kam je to z Bělehradu relativně blízko. Profesionálně provedené demonstrace se dle režisérova výkladu setkaly s úspěchem a Slobodan Milošević padl. A tím dle Malagurského začal dlouhodobý ekonomický, společenský a politický úpadek Srbska, který trvá dodnes.

V současné době si prý Spojené státy ke svému obrazu vyměněné režimy udržují v chodu štědrou finanční podporou pro tzv. nevládní organizace. Jejich fungování v Srbsku Boris Malagurski podrobně zmapoval a zjistil (často přímo od nich), že jsou převážně v částkách milionů dolarů pravidelně financované různými zahraničními organizacemi napojenými na vládu USA ve Washingtonu. V současnosti je tak údajně ovlivňován školský systém, který převzal (podobně jako ekonomika) neoliberální model, jenž vede pouze k tomu, že se dramaticky snižuje objem vědomostí a v kombinaci s „idiotskou“ a vulgární zábavou v televizích jsou lidé snáze manipulovatelní.

Takový scénář pak prý Amerika používá v celé řadě zemí po celém světě, včetně Ukrajiny, kdy byl podle něho sled událostí v podstatě totožný, jako před necelými šestnácti lety v Bělehradu.

Nejde ale pouze o vinu USA. Malagurski ve filmu ukazuje, jak celému procesu významně přispěli někteří vedoucí političtí představitelé. Například zmiňuje, jak během jugoslávské války oficiálně na smrt znepřátelení vůdci Srbska a Chorvatska  – Slobodan Milošević a Franjo Tudjman – měli v zahraničí vytvořenou banku s tajnými účty, kde si ukládali během války nakradené peníze a na všem se vzájemně domlouvali, zatímco před svými národy se tvářili, že si nemohou přijít na jméno.

Podobně se prý chovali i někteří vojenští vůdci. To zase Boris Malagurski demonstruje na příkladu chorvatského generála Ante Gotoviny, který si během války prý nahromadil neuvěřitelné jmění.

Ohledně případu úlohy různých nevládních nadací a organizací dal Malagurski za příklad Putinovo Rusko, kde se s tím vypořádali tak, že každá taková organizace přijímající peníze ze zahraničí je označena za zahraničního agenta. To právě výrazně kritizovala hlavně Amerika, kde prý ale takový zákon platí už desítky let a nikdo se nad tím nepozastavuje.

O této problematice ve filmu promluvil i bývalý předseda Generálního shromáždění OSN Vuk Jeremić. Mluvil o tom, že se často říká, že Rusko některé země podporuje jen proto, že tím sleduje své vlastní zájmy. „Ale když USA proti jiným zemím bojují právě proto, že sledují své vlastní zájmy? Každý sleduje svoje zájmy. Tak to budu raději, když nás Rusko bude pro své zájmy podporovat, než aby proti nám Amerika bojovala,“ řekl ve filmu.

Dalším významným respondentem v dokumentu byla Carla del Ponte, někdejší hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Del Ponte v dokumentu otevřeně přiznala, že například bývalý kosovsko-albánský terorista a pozdější politik Ramuš Haradinaj byl nakonec soudem osvobozen proto, že nechal povraždit většinu svědků. A přestože důkazů bylo dost, osvobozující rozsudek pro jasného válečného zločince padl v důsledku politických tlaků ze strany USA. „Když během války s někým spolupracujete a je pro vás partnerem, těžko po válce obrátíte a půjdete proti němu,“ dodala k tomu Carla del Ponte.

Za významný problém obecně v dnešním světě režisér Boris Malagurski vnímá neoliberální koncept řízení ekonomiky a cílené zadlužování zemí – to jsou podle něho ty pověstné okovy, které tíží řadu zemí na světě a kvůli kterým si podle něho fakticky nemohou vládnout samy a všechno je ku prospěchu někoho úplně jiného než obyvatel daných zemí.

Ne všude prý ale „dovoz demokracie“ vyšel. Ve Venezuele sice došlo po letech vlády ke svržení dnes již zemřelého Huga Cháveze a jeho nahrazení Americe loajálním prezidentem, Venezuelané si ale nakonec masovými demonstracemi „svého prezidenta“ vymohli zpět a Chávez se triumfálně vrátil do prezidentského paláce.

Závěrem svého více než dvouhodinového filmu ale Malagurski dává konkrétní „recepty“, jak se tomu všemu lidé a země mají bránit. Jednak je prý důležitá ochrana domácí výroby a průmyslu, protože zahraniční investice místní výrobu nakonec zničí, odsávají zisky ze země a v konečném důsledku prvotní velkolepě oznamovaná tvorba pracovních míst vyšumí a země je na tom ještě hůř.

V dalším sledu je pak podle režisérovy interpretace zásadní protestovat, protestovat a protestovat, neboť když to prý vychází při řízeném rušení režimů a nastolování „demokracie“ po americku, tak proč by to nevyšlo spontánní touze lidí dané země.

Při následné debatě s diváky si Malagurski pomohl konkrétním příměrem. Před časem prý došlo k testování, za jak dlouho po odpálení atomové bomby bude možné na daném území zase žít. „Byl vybrán nějaký osamocený ostrov, tam se odpálila atomová bomba a po roce se tam nasadilo deset tisíc opic. Ukázalo se, že ostrov je už skoro čistý a zbytky záření zbývají pouze ve vláknech na povrchu kokosových ořechů. Tak deset opic naučili, aby si ty ořechy umyly v řece. Od těch deseti se to později naučilo dalších deset opic a takhle to šlo dál. Když si ořechy uměla umýt stovka opic, všechny ostatní se přidaly a najednou to zvládlo všech deset tisíc. Takže to, když někde nejdřív demonstruje deset, padesát nebo sto lidí neznamená, že jednou nemohou demonstrovat statisíce a vydobýt si zpátky třeba svoji zemi,“ zakončil Boris Malagurski premiéru svého filmu a besedu s českými diváky v Praze.

Malagurského teze v jeho dokumentárním filmu exkluzivními rozhovory podporují i takové světové kapacity jako režisér Oliver Stone nebo jeden z nejváženějších světových intelektuálů Noam Chomsky.

• Další reportáže ZDE