Ukrajina mizí z obrazovek, avšak to neznamená, že se tam nic neděje. Zapomínáme rychleji, než je, jak se říká, zdrávo. Nevrátí se nám to tedy s větší parádou? Třeba právě v exodu z Ukrajiny?

Samozřejmě život na Ukrajině jde dál svým tempem. Jako u nás i tam rozvířily hladinu veřejného mínění panamské dokumenty a především roli, jakou v nich hraje ukrajinský prezident Porošenko, který mezitím odjel na státní návštěvu Japonska. V Donbase, nehledě na minské dohody, se nadále ozývá střelba a každý den se objevuje nějaká oběť této přestřelky. Ukrajinská Pravda například zveřejnila informaci, že separatističtí obránci Zajceva obdrželi z Krymu dvě stě min, z nichž některá určitě bude zase znamenat další zmařený lidský život, a jak to tak bývá, asi z řad civilistů. Oznámila také, že o půlnoci vypršela lhůta k odvolání, a tak se stal ruský rozsudek nad Ukrajinkou Savčenkovou právoplatným a může začít jednání o její výměně za některé ruské zajatce držené na Ukrajině. Ale co nás nejvíce zajímá, zda už probíhají podstatnější změny, to ze zpráv, které jsem si mohl přečíst, nevyplývá. Ale na druhé straně v nich zatím nejsou náznaky nového politického či sociálního výbuchu. 

Je podle vás pravděpodobné, že by se v létě mohla otevřít další migrantská trasa, nyní přes Černé moře, Ukrajinu a dále třeba Bělorusko nebo Polsko či Slovensko do západní Evropy? Určitě by to byl vítaný zdroj nelegálních příjmů pro zdejší mafii a oligarchy... Co na to říkáte?

Jen těžko si mohu představit migrantskou trasu přes Ukrajinu, Bělorusko a Polsko, i když historie poučuje, že člověk nikdy nemá říkat nikdy. Ale představme si, byť jen teoreticky, jak by vlastně mohla probíhat? Přes Krym to je vyloučené, ten střeží Černomořská flotila, která v podstatě střeží i průjezd do Oděsy. Kdyby to mělo být přes Černé moře, to už je přijatelnější Rumunsko nebo Bulharsko. Co by také běženci dělali na Ukrajině, když mnozí tamní lidé jsou na tom ještě hůře než lidé v zemích, odkud běženci utíkají? Že by si to zkusili přes Donbas a ještě k tomu by si trochu zastříleli? Ukrajinští a ruští oligarchové ke svým dalším zdrojům nepotřebují cizí běžence, vlastních mají dost. 

Zaskočil nás další ozbrojený, nikoliv však náhlý konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ázerbájdžán má výborné vztahy s Tureckem, je v něm mnoho muslimů a pokukuje po EU. Arménie odmítla EU a navázala těsnější vztahy s Ruskem. Bude se podle vás opět překreslovat mapa, a to nejen v Náhorním Karabachu; a můžeme zde vidět zákulisní hráče – Rusko a Turecko? 

Každý konflikt má zákulisní hráče, kteří ho mnohdy také vyvolají. Karabach je starší než náš letopočet, vznikl 180 let před ním, když se stal jednou z provincií Arménského království. Od té doby se táhnou spory a boje o jeho existenci či příslušnost – buď k Arménii, nebo Ázerbájdžánu. Nemá cenu je všechny ani vypočítávat, na to by náš rozhovor nestačil. Poslední ozbrojený konflikt vzplál v devadesátých letech minulého století, ale ani poté nenastal klid zbraní. Nyní znovu vypukl. Jakou roli v něm hraje Ruská federace a Turecko, nevím, to bych jen spekuloval a to není můj styl. Musíme si počkat, až nám to odhalí někdo odpovědný, jako to třeba v souvislosti s Krymem učinil sám Vladimir Putin v dvouhodinovém televizním pořadu na kanále Rossija 1 k ročnímu výročí připojení Krymu k RF, odvysílaném 15. března 2015. Je zajímavé, jak kolik komentátorů – neznám ani jednoho, který by se odvolával právě na tento pořad – dále spekuluje o tom, jak byl vlastně Krym připojen k Rusku, ač to Putin řekl zcela jednoznačně – osobně řídil celou operaci zvláštních jednotek, vyslaných z Moskvy, která Krym obsadila. Ale to je jiná otázka a netýká se Karabachu. 

Přijali jsme s velkou slávou čínského prezidenta. Neodsunuje nám země draka na nižší příčky právě kontakt s Ruskem, i když tu stále jsou ekonomické sankce? Myslíte si, že Čína přeskočí Rusko co do vzájemné výměny s naší zemí a je vůbec strategické opouštět Ruskou federaci ve vidině miliardových příslibů z Číny?

Nevím, proč by obchod s Čínou byl na překážku obchodu s Ruskem. Naopak tyto dvě mocnosti spolu vesele obchodují, dokonce uzavřely euroasijské společenství. Obchod a politika se někdy prolínají podivuhodným způsobem. 

Chtějí Američané podle vás uklidnit vypjatější vztahy s Ruskou federací? Není už rozhodnuto jak v Sýrii, tak i v EU z hlediska sankcí proti Rusku? 

Například v současné době, kdy se zdají americko-ruské vztahy dosti napjaté, probíhají uzavřená jednání o účasti amerických firem na nové reprivatizaci v Rusku, protože současné vedení začalo zpochybňovat tu privatizaci, která proběhla za časů prezidenství Borise Jelcina. To uvádím jako příklad toho, jak ošidné jsou spekulace těch, kdo jsou o to hlasitější, oč méně o problému vědí. Pokud se týká sankcí vůči Rusku, ruská strana jasně prohlásila, že ona sama nebude žádat o zrušení těchto sankcí, protože je sama nevyhlásila. Osobně si myslím, že ruská administrativa spíše v současné době očekává, jak dopadnou americké prezidentské volby, aby jednala o zásadních otázkách vzájemných vztahů s nově zvoleným prezidentem, protože k tomu volební období nedává příhodnou příležitost. 

Vraťme se ještě na Ukrajinu. Peníze se tam dále ztrácejí jak v černé díře. Nespokojen je Mezinárodní měnový fond, nespokojena je Evropa; a kupříkladu Nizozemsko stojí před referendem o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou. Pomohl by z této „šlamastyky“ jiný ukrajinský premiér, než jakým je Jaceňjuk?

Podstata ukrajinského problému či přesněji současné politické a ekonomické krize, nespočívá jen v osobě premiéra, ale v celkovém postoji Ukrajiny k nezbytnosti provedení zásadních reforem. Vždycky jsem tvrdíl a opakuji znovu, že pouze finanční příspěvek Ukrajině nejen neřeší, ale prohlubuje současnou krizi. Za stavu, kdy stát v podstatě řídí oligarchové, bude vždy taková podpora propadat do černé díry stínové ekonomiky. Krizi nevyřeší půjčky či dary. Pokud budou Ukrajinci stále jen volat „Slava Ukrajini!“, ale šidit stát ve všem a hledat spásu spíše v zahraničí než u sebe, poměry v zemi, k níž mě pojí i osobní vztah, se nijak nezmění.