Za muzikálem „Joj, Mama Roma“ stojí v Divadle rozmanitostí známá režisérka Věra Herajtová, která choreograficky vedla jednu z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí „Les Misérables“. Přestože si to umělci nechtějí přiznat, podvědomí funguje i u lidí, kteří se třeba nepovažují za rasově nesnášenlivé, a minimálně podvědomě v nich hryzá obava. „Je pravda, že jsem již zaslechl, že učitelé nechtějí titul objednávat, když jde o romskou tématiku. O to větší je důvod tento titul uvádět!,“ vyjádřil se dramaturg mosteckého divadla Jiří Ondra, který má zcela shodné zkušenosti i z pražského divadla D21, kde rovněž uvedli romskou dramatizaci. „Někteří se báli kontroverze. Že prý v osmé třídě už se objevují malí skinheadi, a podobně. Nakonec jsme třeba někde hráli neplánovaně a nic se nestalo. Je to o předsudcích,“ tvrdí umělec, který působí v Mostě a Praze zároveň. V divadle si tvůrci podle jeho slov nechtěli hrát na romské etnikum.

„Budeme-li vychovávat dle konformních zásad, tak to nemá význam,“ říká dramaturg. Scénický kabaret, který se zrodil v Mostě, přitom podle jeho režisérky Věry Herajtové vůbec ani o žádném vychovávání není. „Té nenávisti je tolik, že rozhodně se tím nechceme v tomto smyslu zabývat. Ani kniha Hany Doskočilové, která mi sloužila jako podklad, nikomu nic nevysvětluje, jak má přemýšlet či podobně,“ říká režisérka, podle níž celému tvůrčímu týmu připadá jejich příprava dané inscenace zcela normální, nepřipadá jim nijak odvážná. „Stejně tak jsme mohli udělat japonskou pohádku. Je to normální divadlo pro děti,“ podotýká s tím, že ona sama má také zkušenost, že jim v Karlových Varech sebrali byt. „My se tady ale uměním nesnažíme napravit to, co potřebuje čas,“ míní.

Demokracie ještě není obousměrná

Jiří Rumpík, ředitel Městského divadla v Mostě, pod nějž takzvané „Rozmáňo“ spadá, to vidí tak, že naše mladá demokracie má ještě opravdu moc boláků, které si neumí vyhojit.  „Nedávno jsem byl v Americe a uvědomil jsem si, že tam ještě v sedmdesátých letech černoši jezdili v autobusech na speciálních sedadlech a byli separováni. Za třicet let se společnost hodně proměnila. Dneska víme, že černoši mají plno skvělých osobností. Nosí se černá muzika! Tohle prostě není jednosměrná ulice. Ovšem vybudování té obousměrné nás ještě čeká,“ říká.