Za muzikálem „Joj, Mama Roma“ stojí v Divadle rozmanitostí známá režisérka Věra Herajtová, která choreograficky vedla jednu z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí „Les Misérables“. Přestože si to umělci nechtějí přiznat, podvědomí funguje i u lidí, kteří se třeba nepovažují za rasově nesnášenlivé, a minimálně podvědomě v nich hryzá obava. „Je pravda, že jsem již zaslechl, že učitelé nechtějí titul objednávat, když jde o romskou tématiku. O to větší je důvod tento titul uvádět!,“ vyjádřil se dramaturg mosteckého divadla Jiří Ondra, který má zcela shodné zkušenosti i z pražského divadla D21, kde rovněž uvedli romskou dramatizaci. „Někteří se báli kontroverze. Že prý v osmé třídě už se objevují malí skinheadi, a podobně. Nakonec jsme třeba někde hráli neplánovaně a nic se nestalo. Je to o předsudcích,“ tvrdí umělec, který působí v Mostě a Praze zároveň. V divadle si tvůrci podle jeho slov nechtěli hrát na romské etnikum.

„Budeme-li vychovávat dle konformních zásad, tak to nemá význam,“ říká dramaturg. Scénický kabaret, který se zrodil v Mostě, přitom podle jeho režisérky Věry Herajtové vůbec ani o žádném vychovávání není. „Té nenávisti je tolik, že rozhodně se tím nechceme v tomto smyslu zabývat. Ani kniha Hany Doskočilové, která mi sloužila jako podklad, nikomu nic nevysvětluje, jak má přemýšlet či podobně,“ říká režisérka, podle níž celému tvůrčímu týmu připadá jejich příprava dané inscenace zcela normální, nepřipadá jim nijak odvážná. „Stejně tak jsme mohli udělat japonskou pohádku. Je to normální divadlo pro děti,“ podotýká s tím, že ona sama má také zkušenost, že jim v Karlových Varech sebrali byt. „My se tady ale uměním nesnažíme napravit to, co potřebuje čas,“ míní.

Demokracie ještě není obousměrná

Jiří Rumpík, ředitel Městského divadla v Mostě, pod nějž takzvané „Rozmáňo“ spadá, to vidí tak, že naše mladá demokracie má ještě opravdu moc boláků, které si neumí vyhojit.  „Nedávno jsem byl v Americe a uvědomil jsem si, že tam ještě v sedmdesátých letech černoši jezdili v autobusech na speciálních sedadlech a byli separováni. Za třicet let se společnost hodně proměnila. Dneska víme, že černoši mají plno skvělých osobností. Nosí se černá muzika! Tohle prostě není jednosměrná ulice. Ovšem vybudování té obousměrné nás ještě čeká,“ říká.

V tandemu Herajtová tvořila se šéfem divadla a skladatelem Tomášem Alferim. „Když za mnou s tímto paní režisérka přišla, okamžitě mi hlavou bleskla hudební živelnost, kterou z toho budeme moci s našimi herci vyzískat. Pak teprve jsem o tom přemýšlel v tom smyslu, že to bude jiné – to přišlo až daleko poté. Ale tím, že jsem nad tím z tohoto pohledu začal přemýšlet, se vlastně sám dopouštím jakéhosi třídění lidí. A to nechci, divadlo by mělo být svobodné. Naprosto,“ říká Tomáš Alferi.

Nejde o agitku a kašlalo se na politickou korektnost

Podle režisérky Věry Herajtové je v naší konzumní xenofobní společnosti tolerance až na posledním místě. „Strach je přirozenější než odvaha. Naše inscenace není výšklebem ani oslavnou ódou,“ dodává obratem „Budeme to téma čeřit. Diváci přijdou skutečně jen na divadlo,“ dodává umělecký šéf divadla, podle kterého v žádném případě nejde o agitku. Umělci tak prý doslova kašlali na nějakou politickou korektnost: „Rom se klidně nazve cikánem. Mimochodem třeba v České Kamenici se přišlo podívat na nás dost Romů, s kterými jsem se bavil, a když jsem se ptal, zda se označují Romové či cikáni, tak jeden povídá: ´No, my jsme vlastně cigáni´.  Byl to člověk, který byl zrovna inteligentní a dalo se s ním mluvit,“ vzpomíná Tomáš Alferi.

Sami sobě: Naučte se číst a psát

Pedagogové, kteří zvažují se svými třídními kolektivy návštěvu divadla s romským muzikálem, by možná mohli nejprve vzít do ruky knihu Hany Doskočilové „O mamě Romě a romském Pámbíčkovi“, která režisérce sloužila volně jako podklad. „Je to velmi kvalitní kniha. Zaznívají v ní pokroucená romská přikázání, je to vtipné,“ říká. „Ta desatera si neberou žádné servítky. To poslední, kterým se příběh uzavírá, říká: Romové, naučte se číst a psát!“ doplňuje ji Tomáš Alferi.