Letos uplyne osmdesát let od série událostí, které změnily 20. století: Židé začali být označováni žlutou hvězdou, z Prahy do Lodže odjel první z mnoha židovských transportů, vzniklo ghetto Terezín, bylo rozhodnuto o vybudování vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Události, jež znamenaly počátek nejhoršího masového vraždění v dějinách. V příštím roce pak uplyne osmdesát let od konference ve Wansee a osmdesát let od počátku deportací slovenských Židů. Česká televize jako připomínku těchto dějinných událostí připravila třetí cyklus Příběhů 20. století, který se pokusí co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holokaustu v Československu. „Sérii vnímám jako velmi podstatnou, hlavně proto že to jsou jedny z posledních svědectví pamětníků, kteří byli holokaustem osobně dotčeni; ať již oni sami nebo celé jejich rodiny. Osobní pohled i konkrétní svědectví každodenního života navíc vnáší do celé problematiky z dnešního pohledu jinou perspektivu než jen suchý obecný výklad dějinné události. Seriál je tak velmi důstojným připomenutím této historické etapy a zároveň velmi cenným archivním materiálem pro další generace,“ říká kreativní producentka Martina Šantavá.

Cyklus dokumentů zachycuje holokaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali obětmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holokaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů. V sérii je pojednána židovská situace za druhé republiky a po nacistické okupaci, život v Ghettu Theresienstadt, transporty do vyhlazovacích táborů, pochody smrti a těžké návraty přeživších, kteří většinou ztratili všechny blízké. Jak říkají tvůrci v úvodu dokumentu: Šoa je především „paměť mrtvých“, šesti miliónů zavražděných. Ti, kteří zůstali naživu a mohli vydat svědectví, představují výjimku.

„Většinou si myslíme, že holokaust se nás netýká, že se odehrával mimo nás. Je dobré si připomenout, že je i součástí naší historie. Nádraží Bubny, Terezín, Lety, lhostejnost, němé přihlížení, udávání, strach – to vše patří také k našim dějinám. Často přemýšlím, že ti, co byli pronásledováni, zavíráni, posíláni do lágrů, byli kdysi přáteli, kolegy, sousedy, spoluobčany našich předků. A pak nenávratně zmizeli. Holokaust je především součástí historie mnoha konkrétních lidí. Myslím, že i nás všech. Navždy budeme žít v jeho stínu. Příběhy, které uvidíte, jsou znepokojivé nejen ze samé podstaty a proto, že se vůbec mohly odehrát, ale také proto, že jim je málo nasloucháno. Jak jinak vysvětlit, že tendence cejchovat celé skupiny, generalizovat a strašit jimi, jsou stále přítomné?,“ uzavírá dramaturgyně Rebeka Bartůňková.

scénář a režie: Adam Drda, Viktor Portel
dramaturgie: Rebeka Bartůňková
výkonný producent: Roman Blaas
kreativní producentka: Martina Šantavá

Adam Drda: Jako společnost zrovna nevynikáme v schopnosti stavět se k minulosti kriticky

Dokážete ze setkání s pamětníky vyzdvihnout nějaký příběh (z aktuální série), který Vás extrémně zasáhl?

Na to musím odpovědět obšírněji. Tématem třetí filmové série Příběhů 20. století, kterou připravujeme s Viktorem Portelem, je holocaust (raději bych užíval termín šoa, protože je přesnější, ale už se tak jmenuje slavný film Claude Lanzmanna). Natáčeli jsme několik let (u nás, ale třeba také v Izraeli) obsáhlé rozhovory s lidmi, kteří se buď narodili v Československu nebo jsou jinak spjati s českými zeměmi – a přežili nacistické vyvražďování Židů. Všechny ty osudy jsou strašlivě těžké a bolestné, všechny mne silně zasáhly, ke všem těm lidem cítím úctu a obdiv, připadá mi tudíž nemožné jeden příběh vydělit a vyzdvihnout ho nad ostatní. Mohu říct, že se ve filmech objeví například Dita Krausová, Dagmar Lieblová, Toman Brod, Michal Efrat nebo Anna Hyndráková - ti všichni byli deportováni v prosinci 1943 a v květnu 1944 z Terezína do tzv. rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Další lidé, například Chana Malka, Eva Erbenová, Felix Kolmer nebo Helga Weissová-Hošková zažili v terezínském ghettu v červnu 1944 skandální inspekci Červeného kříže a byli pak na podzim odvezeni do Osvětimi. František Lederer byl zavlečen do ghetta v Lodži, Irena Racková do Rigy, Helena Maršíková se do Osvětimi dostala z vesnice na Podkarpatské Rusi, jiní se za války skrývali, mnozí skončili v pochodech smrti a na sklonku války v děsivých podmínkách koncentračního tábora Bergen-Belsen… Je to opravdu hodně osudů a každý je výjimečný. Snad bych ještě doplnil, že se v těch osmi dílech snažíme vylíčit tragédii českých (nebo možná spíš československých) Židů v letech 1938–1945 s mírným přesahem do padesátých let – klademe tedy spíš důraz na celek, než abychom podrobně vyprávěli osobní příběhy.

Před tím, než jste se začal věnovat moderním dějinám a tematice holocaustu jste několik let pracoval jako analytik domácí politiky – co Vás tehdy přimělo k přesunu do minulosti? Bylo Vám už tehdy jasné, že lidé budou zapomínat?

Takhle se to říct nedá. Jako redaktor jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal působit v historicko-kulturní revue Střední Evropa, kde jsme se židovskou historií hodně zabývali, měl jsem k tomu tématu od mládí silný vztah, na prvním velkém rozhovoru o holocaustu jsem se podílel už v roce 1995 – tehdy jsme spolu s básníkem Zbyňkem Hejdou navštívili Richarda Glazara, který se v srpnu 1943 zúčastnil povstání v Treblince a jako jeden z mála přežil. Posléze jsem sice dlouhé roky působil jako politický komentátor, ale současně jsem dělal různá interview a psal texty o minulosti do Revolver Revue, vždycky jsem se věnoval soudobým dějinám, nacismu, holocaustu, vyhnání Němců z Československa, komunistickému totalitarismu. Po pravdě řečeno: nebylo možné psát v Čechách o politice a nezabývat se historií krutého 20. století, která tu zemi naprosto změnila - a není to možné ani dnes, protože ta minulost není uzavřená, soustavně proniká do veřejného života. V roce 2006, kdy skončilo vysílání české redakce BBC, kde jsem pracoval, se mi naskytla možnost dělat soustavněji dokumentaristiku – začali jsme s ředitelem občanského sdružení Post Bellum Mikulášem Kroupou dělat rozhlasové Příběhy 20. století, z těch se pak vyvinul archiv Paměť národa.

Mělo na fakt, že se tato řada bude věnovat holocaustu, vliv také to, že ve společnosti můžeme stále pozorovat stoupající nacionalistické tendence?

Nemyslím, že by v Čechách a vůbec v Evropě dramaticky narůstal agresivní nacionalismus. Stoupá antisemitismus, například ve Francii nebo v Německu, ale to je spíš spojené s dlouhodobou předpojatostí zpravidla levicových intelektuálů vůči Izraeli a s islamistickým fanatismem. My se teď holocaustu věnujeme z jiných důvodů. Za prvé má česká společnost vůči přeživším dluh: v době komunismu bylo to téma nežádoucí, téměř se o něm nemluvilo, a dodnes je holocaust do značné míry vytěsněn z moderní české historie. Kdybych to měl vyjádřit zkratkou: stalo se to, je to hrozné a smutné, ale stalo se to „těm Židům“. Když je výročí vyvraždění Lidic, většina politiků se k tomu vysloví (nechám stranou, jak kvalitně), ale když je výročí zavraždění 3792 lidí v rodinném táboře v Birkenau, to se stalo v noci z 8. na 9. března 1944, neřekne skoro nikdo nic, víc prostoru má v masmédiích MDŽ. Přitom Židé byli stejní českoslovenští občané, jako všichni ostatní, nebyla to žádná „cizí skupina“, tak je vnímali jen antisemité. A za druhé: letos v říjnu uplyne osmdesát let od chvíle, kdy z protektorátu začaly jezdit transporty. Dnes už je naživu jen pár lidí, kteří to prodělali jako malé děti, a já si myslím, že až tu svědkové holocaustu nebudou, tak se něco zásadně změní. Dokud ty lidi můžeme navštěvovat, naslouchat jim, běžně se s nimi setkávat, je židovská tragédie také naší žitou zkušeností - pro další generace už to bude skutečně minulost, tedy ne tak intenzivní, stále přítomné varování, čeho jsou lidé schopni a co dokážou provádět.

Vy se zabýváte zločiny totality dlouhodobě – existuje nějaké vysvětlení proto, že je někteří lidé mají neustále tendenci zpochybňovat?

Vyvražďování Židů se v Čechách, myslím, moc nezpochybňuje, spíš bych řekl, že to téma málokoho do hloubky zajímá, ale o tom jsem už mluvil. V Čechách je to se vztahem k minulosti obecně velmi složité: pokud jde o holocaust, spousta lidí žila v představě, že se „nežidovští Češi“ chovali k pronásledovaným Židům za nacismu příkladně, ale ono tak jednoduché nebylo a je asi těžké to přijmout. Za druhé republiky, tedy ještě před okupací, se vydral na povrch dost obludný český antisemitismus, exilová representace se osudům Židů nijak zvlášť nevěnovala, po válce se mnoha lidem nechtělo vracet majetky těm, kteří přežili vyhlazování... Je to velice složitá otázka, nechci tu rozhodně vzbuzovat dojem, že Češi patřili k nejhorším antisemitům nebo že se dokonce nelišili od nacistů, to by bylo absurdní - jen si myslím, že se nevymykali z evropského průměru. A věcně vzato, jako společnost zrovna nevynikáme ve schopnosti stavět se k minulosti kriticky: bylo to vidět, když se v devadesátých letech otevřelo téma poválečného vraždění a vyhnání dvou a půl miliónu Němců, je to vidět i dnes na problematickém vztahu ke komunistickému režimu, na neustálé snaze nějak obhajovat komunistické ideology, literáty, funkcionáře, zkrátka celý ten ničemný systém. Nacistická propaganda na nás působila nějakých šest sedm let, komunistická propaganda desítky let – bylo by naivní si myslet, že nepůsobila úspěšně.

Mein Kampf vyšel v Německu v roce 2016 po 70 letech – jaký jste na to tehdy měl názor? Byla tehdejší cesta kritického vydání s poznámkami správná?

Obecně si myslím, že se žádné knihy nemají znepřístupňovat a zakazovat, dokonce ani tak strašné knihy, jako je Hitlerův Mein Kampf – činí je to nesmyslně vzácnými, lidé se vždycky shánějí po tom, co je tabuizováno. Navíc bez znalosti toho Hitlerova spisu je v podstatě nemožné pochopit nacistickou ideologii a porozumět tomu, jak zásadní místo v ní zaujímalo právě tzv. konečné řešení židovské otázky. Když vyšel Mein Kampf před časem česky, zastával jsem názor, že se to má zarazit, protože je nemravné dělat z takové věci nakladatelský byznys. Dnes se na to dívám jinak: první vydání takové věci způsobí poprask, pak se už se o to většinou zajímají jen odborníci (a jistě, také asi nějací neonacisté, ale ti by si to opatřili stejně). Čili Mein Kampf v kritickém vydání – proč ne? Důležité není tu knihu utajit, to se stejně nikdy nepovede, důležité je, aby se nejen ve školách, ale vůbec ve veřejné debatě dostatečně vysvětlilo, co je ta kniha zač, k jak strašlivé katastrofě přispěla.