V neznámé zemi byl svržen král. Nezemřel, ale stal se hračkou v rukou politiků, kteří chtějí bavit národ. Jeden už neví, kdy se ocitl v televizním studiu, kde pravda je skoro cokoliv a kdy má v rukou takovou sílu, že může změnit dějiny. Nikdo ničemu nerozumí, ale všichni jdou pořád vpřed, protože – jak říká jedna z postav hry: „Svět se nemusí zachraňovat, svět se musí bavit.“

Můžeme mluvit o mýtu o zrození národa a zrození státu, můžeme mluvit o hroutících se a znovu ustavených diktaturách, ale zrovna tak se můžeme nechat unášet strhující energií proudu textu, jemuž nic není svaté, který čerpá z dějin křesťanství stejně jako ze zasedání OSN a který je dokonalým obrazem našeho složitého, nepřehledného, pažravého světa.

Ve hře se objevuje spousta popových písní, okouzlujících novinářek, šarmantních moderátorek a vtipných a chytrých politiků. Protože i když se mluví o politice a nenapravitelnosti lidského ducha, musí to být hlavně zábava. Ve výsledku je to vlastně pohádka o království, kde – aby se všichni měli dobře – musí se nejdřív povraždit.

Hra Stát jsem já zrcadlí, jak a v čem žijeme – a osud její inscenace odráží poslední půlrok našich životů velmi zřetelně. Poprvé jsme hru veřejně hráli na generální zkoušce v úterý 10. března 2020. Nikdo nevěděl, co nás čeká, ale ve vzduchu už byla cítit nejistota z příštích dní. Když Robert Mikluš z jeviště vyzýval diváky, aby věnovali vzpomínku mrtvé Itálii, zamrazilo nám už tehdy. Po jevišti chodili herci ve žlutých ochranných oblecích a dezinfikovali ho.

Vtip vznikl dávno před vypuknutím karantény a všichni se mu smáli. Bylo to poslední veřejné představení v Národním divadle, do konce generálky byl vyhlášen zákaz akcí nad sto lidí, takže dál už nemělo smysl hrát; do stovky byli totiž zahrnuti také účinkující a jevištní personál. Okamžitě jsme proto odvolali vše, co bylo možné, dokonce jsme zrušili dlouho vyjednávanou návštěvu autora. Předpremiéra o den později se odehrála už jen pro skupinu přátel.

Ale protože vše, co začne, má mít svůj konec, rozhodli jsme se udělat i komorní premiéru. Proběhla podle původního plánu ve čtvrtek 12. března 2020. Roušky se ještě nenosily, diváky jsme pečlivě přepočítali a pouštěli je přes jeviště. Byla to nejmenší možná premiéra a na dlouhou dobu poslední divadlo v ND.

O půl roku později začínáme znovu a ke Státu se vracíme. Při druhém pokusu o jeho premiéru zmizí spiklenectví, vstupovat do divadla se bude hlavním vchodem, ale poselství hry – která je o nás tady a teď – zůstane živé. Máme zodpovědnost za to, jak žijeme.