Otevřel tím možnost všem podnikatelům, zasaženým opatřeními, vydanými v nouzovém stavu, domoci se náhrady škody. A to i v případě, že opatření byla v souladu se zákonem. Soudní spory se tedy vrací na začátek. A šanci budou mít i další žaloby, pokud je podnikatelé podají do tří let ode dne, kdy jim škoda vznikla.

O jaké škody tu vlastně jde?

Celá kauza souvisí s krizovým zákonem, který vznikl v návaznosti na povodně z roku 1997. Zákon dává vládě právo dočasně omezit základní práva a svobody, zaručené Listinou, za účelem řešení krizového stavu způsobeného různými živelnými pohromami. Zjednodušeně – umožňuje státu například využít cizí automobil pro převoz ohrožených lidí do bezpečí a podobně. Tento zcela mimořádný zásah do lidských práv pak zákon kompenzuje tím, že například vlastníkovi automobilu dává právo domáhat se následně škody, která mu byla způsobena. Během pandemie byl tento zákon zneužit zejména k plošnému zavírání provozoven. Stejně, jako v případě automobilu, by tak měl mít například provozovatel kadeřnictví, jehož prostor byl uzavřen, nárok na náhradu ušlého zisku a jiných škod. V případě krizového zákona jde totiž o zcela zvláštní situaci náhrady škody, kdy náhrada náleží osobě nejen v případě nezákonného postupu státu, ale i tam, kde stát postupuje při řešení krizových situací v souladu s právem. A právě tuto náhradu vlády a soudy odmítaly lidem a firmám poskytnout. Tomuto, v demokratickém státě zcela nepřijatelnému, zásahu do práva na podnikání, vlastnického práva a dalších práv nyní učinil Nejvyšší soud přítrž.

Jak šel čas

Podívejme se na celou věc od začátku. Když vláda vyhlásila 13. 3. 2020 krizový stav a uzavřela provozovny, představitelé vlády prohlašovali, že dotčeným podnikatelům stát vzniklou škodu nahradí. Vláda se ale již tehdy pokusila podnikatele o náhradu připravit tím, že od dubna začala krizová opatření nahrazovat dnes již nechvalně známými mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví. Zneužila přitom zcela vágního ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, které ministerstvu umožnilo vydávat „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“. Tento zákon přitom žádnou kompenzaci nepřiznával. Přesto se už tehdy většina právních odborníků shodovala v tom, že i mimořádná opatření MZ, vydaná za krizového stavu s cílem tento stav překlenout, jsou krizovými opatřeními a náhrada škody náleží i za ně.