Restorativní přístup klade vedle tradičního, retributivního, přístupu ke spravedlnosti (založeného na přesvědčení, že náprava trestného činu spočívá především v nalezení a potrestání pachatele) důraz na nové skutečnosti. Podle konceptu restorativní justice je nezbytné, aby při řešení trestného činu byly „věci dány do pořádku“. To znamená, že je kladen důraz na trestným činem zasažené mezilidské vztahy a zdůrazněna orientace na potřeby oběti a trestným činem zasažené komunity. Při projednání otázky viny a trestu jsou proto primárně zohledňovány zájmy a potřeby oběti, a to vedle potřeb komunity i širší společnosti.

Současně je akcentována osobní odpovědnost pachatele za nápravu a splnění závazků a povinností, které mu jsou ukládány. Právě k tomuto účelu jsou vytvářeny rozmanité restorativní programy, které představují dialogické řešení věci za pomoci nestranné třetí osoby (mediátora, facilitátora) a jež umožňují hledat řešení těmi, kterých se daná věc bezprostředně dotýká. U nás je prozatím nejznámějším restorativním programem mediace mezi obětí a pachatelem a programy restorativních konferencí.

V rámci mezinárodního rozvoje restorativní justice bylo v roce 2018 přijato doporučení Rady Evropy o restorativní justici, které se stalo jedním z hlavních podnětů pro realizaci zmíněného evropského projektu.

Cílem projektu zahájeného v roce 2019 je v následujících pěti letech podpořit rozvoj restorativní justice na úrovni jednotlivých států a vzájemně sdílet zkušenosti při společných setkáních.

V každém z členských států působí národní skupiny, jejichž úkolem je aktivizace jednotlivých aktérů na poli trestní justice a vytváření národní strategie pro široké uplatnění restorativní justice na daném poli.

Členy české národní skupiny (v pozici tzv. Core Members) je ředitelka Probační a mediační služby Andrea Matoušková, právnička Petra Masopust Šachová, výzkumník Jan Tomášek z Centra pro kriminologii a sociální prevenci a Lukáš Dirga z Ministerstva spravedlnosti ČR.