Pro ty, kdo se v pondělí 11. dubna do Dvořákovy síně Rudolfina vydají v očekávání jiných zážitků, pak zazní Wagnerova hudba z opery Lohengrin nebo Saint-Saënsova 3. symfonie „Varhanní. Taktovku tentokrát pozvedne čestný šéfdirigent rozhlasových symfoniků Vladimír Válek. Přímý přenos vysílá ČRo Vltava.

PROGRAM:

Richard Wagner
Lohengrin, předehra ke 3. jednání opery

Elliott Carter
Koncert pro hoboj a orchestr 

Camille Saint-Saëns
Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“, op. 78 

Dirigent
Vladimír Válek

Sólista
Vilém Veverka, hoboj

Jan Kalfus, varhany

DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, PONDĚLÍ 11. DUBNA V 19.30 HODIN

Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava, v přestávce uslyšíte rozhovor Evy Ociskové s Vilémem Veverkou.

Koncert pro hoboj a orchestr 

Elliott Carter
(1908–2012)

Elliot Carter je u nás téměř neznámým autorem. Přitom ho uznávali nejen v rodných Spojených státech, ale po celém světě. Narodil se v obchodnické rodině. Skladatel Charles Ives, velmi originální duch americké kultury, živící se jako pojišťovací agent, si při uzavírání smlouvy v rodině Carterů všiml hudebně nadaného chlapce a doporučil, aby byl jeho talent rozvíjen. Ačkoli mladý Carter studoval na Harvardu angličtinu, souběžně se vzdělával také v hudbě. Jeho učiteli byli Walter Piston, Gustav Holst a ve čtyřiadvaceti letech odešel ještě do Paříže studovat skladbu u legendární Nadi Boulangerové. Po návratu do USA se živil jako učitel hudby. Za 2. světové války pracoval na válečném informačním ústavu, od roku 1946 učil na různých konzervatořích, skončil na slavné Juilliard School. Za svou činnost obdržel řadu vyznamenání, z nichž asi nejvyšší je „Národní medaile umění“.

Prvé roky Carterovy tvorby se nesou v neoklasickém duchu. V některých spisech se tato stylová orientace, příznačná pro většinu amerických autorů, klade do souvislosti s politikou takzvaného New Dealu. Tento soubor opatření a ekonomických a sociálních reforem měl pomoci střední a nižší třídě, a tak dostat zemi z následků velké finanční krize. Orientace na „obyčejného“ občana měla i v umění vést ke komponování srozumitelných, o klasiku opřených děl. Není to však jediný možný výklad neoklasické orientace tehdejších skladatelů. Jde tu taky o výraz opozice vůči předchozí generaci pozdních romantiků a impresionistů. Na počátku 50. let dochází u Cartera k poměrně velké změně stylu.  Zpočátku podivínsky vypadající teorie a umělecká praxe Arnolda Schönberga a jeho žáků získávaly stále větší okruh příznivců; Schönberg sám působil na konci života v USA. To vše vedlo u řady skladatelů k osobní reflexi a k přijetí mnohých zásad Schönbergovy estetiky. Carter sám nikdy nepřijal ani dodekafonii, ani serialismus (komponování na základě předem určené abstraktní řady tónů, vztahů apod.). Vynalezl své vlastní systémy souvztažnosti zvuků i rytmů, což činí z jeho pozdější hudby poměrně složité výrazivo. Je neuvěřitelné, jak pilně tento skladatel komponoval. Mezi svou devadesátkou a stovkou napsal 40 skladeb, po 100. narozeninách ještě dalších dvacet.

Hobojový koncert vznikl v jeho necelých osmdesáti. Kromě běžného orchestru je v něm předepsáno tzv. concertino, tvořené jedním hráčem na bicí a čtyřmi violisty. Hobojista ukáže všechny polohy svého umění, včetně tzv. multifonik, zvláštních zvuků, vyluzovaných speciálními operacemi s klapkami.

Otomar Kvěch

ROZHOVOR S HOBOJISTOU VILÉMEM VEVERKOU

(zčásti publikován v Týdeníku Rozhlas)

Soudobá hudba na programu běžných abonentních cyklů se u nás pořád ještě nesetkává s jednoznačně pozitivním přijetím. Vy patříte k jejím horlivým interpretům a zastáncům. Proč, Viléme?

Odpověď na podobnou otázku může mít formu rozsáhlé obhajoby současného umění jako takového nebo stručnější podobu: Protože zde soudobá hudba je, cítím povinnost ji interpretovat a uvádět do života. Významným faktorem je i skutečnost, že právě skrze tvorbu z období po roce 1945 mám možnost rozšiřovat nejen své schopnosti, ale i povědomí o hudbě. Stávám se jednoznačně komplexnějším, a tudíž i zajímavějším interpretem.

Vybavíte si své první setkání s tvorbou Elliotta Cartera? Bylo to právě skrze dnes uváděný Koncert pro hoboj?

Ano. Dostal jsem se k nahrávce fenomenálního Heinze Holligera, kterou realizoval s Pierrem Boulezem. S oběma legendárními interprety jsem se později také setkal a směl s nimi dokonce opakovaně spolupracovat.

Kdybyste měl našim posluchačům „dopomoci“ k hodnotnému prožitku Carterovy hudby, jaké byste jim nabídl vodítko? Na co se mají zaměřit, soustředit? O co se opřít?

Věřím, že posluchači koncertu budou mít zážitek už z doslova fyzického nasazení interpreta. Nároky na sólistu jsou, s nadsázkou řečeno, „brutální“. Ostatně Elliott Carter sám řekl, že koncert psal pro Heinze Holligera s tím, že půjde o velmi těžkou skladbu. Ale samotné fyzické vypětí sólisty, to by bylo pochopitelně málo.

Carterova hudba v sobě nese jedinečný autentický rukopis. Ptáte-li se, na co se mají posluchači soustředit, pak bych řekl, nechť jen jsou v sále se mnou přítomní a vnímají specifickou krásu i půvab hudby spolu s unikátním okamžikem pražské premiéry tohoto hobojového koncertu.

Jako interpret se tedy náležitě realizujete. Které partie, efekty vám tady nejvíce imponují?

Imponuje mi nadřazení myšlenky a záměru nad hoboj samotný, čímž se nástroj posouvá do jiných sfér; imponuje mi celá kompozice. Publikum pak zřejmě zaujme exponovanost hoboje v mezních polohách, která se dostavuje v míře až jakéhosi „carterovského sadismu“. Určující je ovšem proces identifikace se skladbou. Měl by to být pan Carter, kdo spolu se mnou vstupuje na pódium. Kdo je přítomen v každém jednom nádechu a výdechu.

Proč se tak často pojí v jednom interpretovi zájem o hudbu současnou a barokní? Je to ostatně i váš případ, čímž ráda připomínám vaše album koncertů pro hoboj a smyčce s Ensemble 18+ z loňského podzimu.

Je to zřejmě ona úžasná svoboda pohybu v obou „krajních“ hudebních epochách. Uzavírá se tím pomyslný kruh, opět bych mohl připomenout už zmiňovanou komplexnost interpreta. Bez autorů jako jsou Bach, Telemann, Vivaldi a Zelenka bych jako interpret nemohl a nechtěl existovat. Rád říkám, že mé barokní supraphonské album z podzimu 2015 je také poděkováním mému publiku. S potěšením nabízím oba hudební póly, dnes večer tedy jednu z nejkvalitnějších kapitol hudby druhé poloviny 20. století.  

Jaký úkol jste si uložil napříště? Opět nějaký vitální soudobý opus? Baroko? Nebo něco úplně jiného?

Je mnoho interpretačních úkolů, na které se chystám. Z těch nejbližších se těším na koncert na Pražském jaru. S Ensemble Berlin-Prag představíme v rámci jednoho večera ambiciózní dramaturgii, kdy dojde právě k sofistikovanému propojení obou množin na půdorysu „konfrontace“ staré hudby se současnou. To je ostatně jedna z cest, kterou budu velmi důsledně rozvíjet. Dalším atraktivním tématem je pak nová deska pro Supraphon, tentokrát s mou zřejmě nejčastější komorní partnerkou, harfistkou Kateřinou Englichovou. (Mimochodem náš nejbližší společný koncert se uskuteční už za týden, 18. dubna, opět v Rudolfinu.) S Ensemble 18+ pak budeme pokračovat v koncertech k propagaci současného alba barokních koncertů pro hoboj a smyčce. Jeden zásadní interpretační úkol na mě čeká v závěru roku. Půjde o zcela puristický projekt, nikoliv však o vitální opus ze současné hudby.

Za rozhovor děkuje
Jitka Novotná