Česká republika je jednou z posledních zemí, v nichž je možné děti do tří let umístit do ústavní péče, přestože takový pobyt prokazatelně narušuje psychický i fyzický vývoj dítěte. V roce 2016 se to týkalo 1559 dětí, z nichž 80% sem umístili sami rodiče na tzv. dobrovolný pobyt (více jsme o tom psali zde). Z 1133 dětí, které ve stejném roce kojenecký ústav opustily, jich přitom téměř 70% zamířilo zpět do vlastní rodiny. Což je na jednu stranu skvělá práva, na druhou stranu se nabízí otázka, jaké důvody vedly k umístění těchto dětí do ústavu a zda se tomu nedalo zabránit včasnou prevencí.

Jsme přesvědčeni o tom, že dostupné zdroje je možné využít efektivněji, pokud budou přesměrovány do preventivních služeb,“ říká národní ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová. „Naše zkušenosti z terénu v šestnácti lokalitách dokazují, že včasná prevence dokáže ve většině případů odebrání dětí zabránit. Rodiče se však o možnosti takové podpory dozví často pozdě nebo vůbec,“ dodává.

Zatím jde totiž většina státních peněz do institucionální (42%) a náhradní rodinné péče (36%), zatímco na preventivní služby pomáhající rodinám vymanit se z krize tak, aby se zvládly o děti samy postarat, jde pouhých 8% prostředků. Stát tedy ve velké míře draze platí za následky, namísto toho, aby smysluplně řešil příčiny potíží, které vedou k umístění dětí do ústavů.

Zdroj: Analýza financování systému péče o ohrožené děti v ČR, MPSV 2018