Dne 14. ledna 2016 rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku o třech stížnostech, jimiž nadepsaní stěžovatelé v souvislosti s domovními prohlídkami, případně s prohlídkami jiných prostor a pozemků namítali porušení práva na respektování soukromého života a obydlí dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech a někteří z nich též práva na účinný prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy. V žádné z těchto stížností dle Soudu k porušení Úmluvy nedošlo.

Ve věci Maslák a Michálková (č. 52028/13) se stížnost týkala domovní prohlídky, prohlídky garáže a vozidla, které byly provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony před zahájením trestního stíhání stěžovatele; stěžovatelka nebyla trestně stíhána. Stěžovatelé zejména tvrdili, že příkazy k prohlídkám nebyly dostatečně odůvodněné a že před provedením prohlídek nebyli řádně vyslechnuti. Stěžovatelka nadto uváděla, že příkaz k prohlídce vozidla zněl na jméno stěžovatele, ačkoli vozidlo fakticky užívala ona. Soud ve Štrasburku předně dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla obětí porušení Úmluvy, jelikož neprokázala, že byla majitelkou vozidla či že jí prohlídka vozidla způsobila újmu. Vozidlo bylo nadto v příkazu k prohlídce řádně označeno. Ve vztahu ke stěžovateli Soud zdůraznil, že jeho úkolem není posuzovat řádný průběh trestního řízení vedeného proti stěžovateli, jelikož to není předmětem projednávané stížnosti, ale toliko zabývat se odůvodněním příkazu k prohlídkám a některými aspekty týkajícími se jejich průběhu. Ohledně zákonnosti prohlídek se Soud připojil k názoru Ústavního soudu, že nedostatky v příkazech k prohlídkám, na které stěžovatel poukázal, nebyly natolik závažné, aby prohlídky mohly být považovány za nezákonné. Z obsahu příkazu k prohlídkám byl stěžovatel dostatečným způsobem informován o kontextu, v němž byly realizovány, a proto se mohl účinně bránit tomu, aby prohlídka nezašla dál, než bylo nezbytné, a to jak v rámci trestního řízení vedenému proti němu, tak před Ústavním soudem. Ohledně práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy Soud zmínil, že stěžovatel má po skončení trestního řízení možnost znovu se s námitkami porušení článku 8 Úmluvy obrátit na Ústavní soud. Nadto se může domáhat odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K porušení práv stěžovatele chráněných Úmluvou proto nedošlo.

Ve věci Duong proti České republice (č. 21381/11) stěžovatel namítal porušení svého práva na respektování obydlí, jelikož v příkazu k domovní prohlídce nebyla řádně označena osoba, proti které směřoval, a neobsahoval odůvodnění, proč bylo nezbytné prohlídku vykonat ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Soud ve Štrasburku nejprve uvedl, že domovní prohlídka byla provedena v souladu s trestním řádem na základě předběžného souhlasu soudce. Stran formálních nedostatků příkazu k prohlídce Soud připustil, že v situacích, kdy věc nesnese odkladu, může být obtížné příkaz detailně odůvodnit. V projednávané věci navíc vady tvrzené stěžovatelem nebyly natolik závažné, aby zásah do jeho práv zbavily zákonného základu ve smyslu článku 8 Úmluvy. Podle Soudu byl stěžovatel se souvislostmi domovní prohlídky obeznámen, neboť mu byl příkaz k prohlídce předán a byl před jejím provedením vyslechnut. Tyto okolnosti spolu s tím, že stěžovatel byl prohlídce přítomen, mu dle Soudu umožnily vykonat účinnou kontrolu nad rozsahem prohlídky. Ohledně procesních záruk Soud poukázal na skutečnost, že příkaz k prohlídce byl předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, jehož závěry Soud nepovažoval za nepřiměřené nebo svévolné. Proto byl zásah do práv stěžovatele přiměřený sledovanému cíli a ani v této věci tedy dle Soudu k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.

Ve věci Tykvová (č. 54737/13) stěžovatelka brojila proti příkazu k domovní prohlídce, který byl vydán pro podezření, že se její manžel, s nímž žila ve společné domácnosti, dopustil trestné činnosti. Dle jejího mínění nebyl příkaz řádně odůvodněn a byl podepsán namísto soudce toliko vyšší soudní úřednicí. Stěžovatelka jej proto napadla žalobou na ochranu osobnosti, kterou však soudy zamítly s tím, že v řízení na ochranu osobnosti nelze přezkoumávat rozhodnutí vydaná v rámci trestního řízení. Soud ve Štrasburku proto konstatoval, že stěžovatelka čerpala prostředek nápravy, který zjevně nemohl vést ke zjednání nápravy. S přihlédnutím k judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu dále Soud shledal, že osoby, do jejichž práv bylo úkony prováděnými v rámci trestního řízení zasaženo, přestože tyto nejsou v daném řízení obviněnými, se mohou domáhat ochrany svých práv skrze přímé podání ústavní stížnosti a následně, shledá-li Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí, prostřednictvím žaloby na náhradu škody dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Soud se proto ztotožnil s postojem vlády, že stěžovatelka neučinila vše, co od ní bylo možné očekávat, aby vyčerpala všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a proto stížnost prohlásil za nepřijatelnou.