Skupina 17 senátorů se v řízení o zrušení zákonů domáhala zrušení § 304c odst. 1 věty třetí o. s. ř. Toto ustanovení zní: „Peněžní ústav nemá právo na úplatu za zřízení a vedení chráněného účtu.“ Navrhovatelka namítala především rozpor úpravy s právem na ochranu majetku a právem podnikat dle čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stát zákonem stanovil smluvní přímus (tj. povinnost smlouvu uzavřít) peněžnímu ústavu, který je soukromoprávním subjektem a podnikatelem. Podle navrhovatelky napadené ustanovení zejména zvýhodňuje třetí osoby – povinné, tj. dlužníky v exekuci či v řízení o výkonu rozhodnutí. Tím fakticky upřednostňuje nevyslovený veřejný zájem na ochranu těchto osob na úkor subjektů podnikajících v oblasti peněžnictví a bankovnictví. Zvýhodňuje rovněž povinné oproti dalším subjektům, jimž vedou peněžní ústavy nechráněné účty za úplatu. V tíživé sociální situaci se kromě dlužníka mohou ocitnout i další osoby, např. starobní důchodci s minimálními důchody, osoby evidované na Úřadu práce České republiky jako uchazeči o zaměstnání apod. Spočíval-li by veřejný zájem v pomoci sociálně slabším a potřebným, pak napadené ustanovení zvýhodňuje jen vybrané skupiny osob.

Ústavní soud však návrhu nevyhověl. Ve svém zamítavém nálezu konstatoval, že povinnost peněžních ústavů k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu podle napadeného ustanovení § 304c odst. 1 věty třetí o. s. ř. není protiústavním omezením práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny či překročením mezí plynoucích z čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 2 Listiny.