Městský soud v Praze se zabývá žalobou osoby, která žije v registrovaném partnerství a nebyla zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože takovou možnost výslovně zapovídá ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Městský soud řízení o této žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu, neboť se domnívá, že předmětné zákonné ustanovení, které má být ve věci aplikováno, je diskriminační a tudíž protiústavní.

Podle ustanovení § 800 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platí:
„Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.

Napadené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zní: „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“

Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to na ústavní úrovni a ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně Ústavní soud akceptuje značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví a proto je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.

Ústavní soud samozřejmě nemůže přehlížet, že v současnosti dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičního pojetí rodin, předpokládajícího společný život více generací, žije stále více osob samostatně (tzv. singles), počet nesezdaných párů se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného. Ústavní soud před těmito jevy nemůže „zavírat oči“, na druhé straně však zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.

V nyní projednávané věci vycházel Ústavní soud z toho, že přímo ze zákonné úpravy je patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů. Upřednostnění této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud za plně ústavně souladné, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, ale také povinností, čímž se manželství jednoznačně odlišuje od jiných forem soužití a dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu osvojení, kterým je a musí být především nejlepší zájem dítěte.

V daném případě však spočívá podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (než manžel), přičemž ale zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství. Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném – avšak fakticky zcela obdobném – případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána. Může tak dojít i k absurdní situaci, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah uzavřením registrovaného partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro osvojení dítěte. Ze samotné právní úpravy ani z důvodové zprávy není přitom patrné, jaký rozumný důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k popsanému řešení, které se jeví nelogické, iracionální a ve svém důsledku diskriminační. To se projevuje výrazně také v tom, že zákonodárce v  § 13 odstavci 3 zákona o registrovaném partnerství přímo počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života.

Ústavní soud naopak neshledal porušení práva na ochranu rodinného života, protože neexistuje-li základní právo na osvojení dítěte, nemůže být negativním rozhodnutí ve věci osvojení porušeno ani právo na rodinný život.

K výroku nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Vladimír Sládeček. K odůvodnění nálezu uplatili odlišné stanovisko soudci Ludvík David, Jaromír Jirsa a Jiří Zemánek.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 včetně disentů je dostupný  zde (393 KB, PDF).