Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech uvádějí, že napadenými usneseními a postupem předsedajícího došlo k porušení ústavního pořádku i jejich subjektivních ústavních práv na řádný a nerušený výkon jejich veřejné funkce poslance.

Usnesením pléna Ústavního soudu bylo všech šest jednotlivě podaných ústavních stížností spojeno ke společnému projednávání a společným zpravodajem všech věcí byl určen soudce Ludvík David, kterému byla přidělena v pořadí první napadlá ústavní stížnost.

Ústavní soud se musel vypořádat s otázkou, zda stěžovatelé vůbec mají oprávnění k podání návrhu a zda o něm Ústavní soud může věcně rozhodnout, když Ústava České republiky ani zákon o Ústavním soudě výslovně neupravují oprávnění poslance napadnout ústavní stížností procedurální rozhodnutí Poslanecké sněmovny či postup jejího předsedy.

S odkazy na svou dřívější judikaturu Ústavní soud došel k závěru, že rozhodnutí, jimiž komory Parlamentu, jejich funkcionáři či parlamentní orgány rozhodují v rámci procesního postupu schvalování návrhů zákonů, patří mezi rozhodnutí, která sama o sobě nemohou být napadena ústavní stížností. Stěžovatelé se svými návrhy snaží „obejít“ ústavně předvídaný systém přezkumu ústavnosti přijatých zákonů, který pak zahrnuje i přezkum ústavnosti legislativní procedury (k podání takového návrhu je oprávněna toliko skupina minimálně 41 poslanců nebo 17 senátorů). Snaží se tak Ústavní soud „vtáhnout do hry“, kterou však Ústavní soud hrát nemůže. Opačný závěr by měl neblahé „precedenční“ důsledky.  Ústavní soud by se stal, aniž by k tomu byl Ústavou či zákonem oprávněn, přímým „rozhodčím“ legislativního procesu, který by (třeba i před jeho ukončením) posuzoval všechny „fauly“, jichž se sněmovní soupeři při projednávání návrhů zákonů dopouštějí. Ústavní soud proto nemá příslušnost k projednání podaných návrhů sedmi opozičních poslanců.

Stěžovatelé navíc nepodali své návrhy jako fyzické osoby, do jejichž základních práv zasáhla Poslanecká sněmovna. Stěžovatelé zde vystupují jako veřejní funkcionáři, kteří se podílí na zákonodárném procesu podle pravidel, která stanoví jednací řád pouze pro poslance. Ústava jim však s ohledem na respekt k autonomii parlamentního jednání nedává možnost podat stížnost, s jakou se nyní na Ústavní soud obracejí. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než stížnosti z procesních důvodů odmítnout, aniž by se jimi věcně zabýval.

Text usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/16 je dostupný  zde (194 KB, PDF).