Při praktickém výcviku v provozu bývá pravidlem, že žák jede na motocyklu sám, učitel jej následuje na jiném stroji či v automobilu. Některé státy povolují, že především během prvních jízdních lekcí či při nácviku některých úkonů může učitel sedět na motocyklu za žákem (Rakousko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko).

Získání řidičského oprávnění je ve všech státech podmíněno úspěšným absolvováním závěrečné zkoušky. Praktická jízdní zkouška se skládá ze 3 částí. Prověřuje se schopnost ovládat motocykl, kontrolovat technický stav stroje a konečně schopnost bezpečně se pohybovat ve vlastním silničním provozu.

Zkouška schopností ovládat motocykl

Na samém začátku je uchazeči o řidičské oprávnění vysvětleno, jak bude zkouška probíhat. Na to je vyhrazeno v průměru 5 minut. Následuje prověření, nakolik je schopen budoucí motocyklista ovládat svůj stroj. Tato část zkoušky zpravidla probíhá ve stejný den s jízdní zkouškou v provozu. V Portugalsku a Lucembursku probíhá v jednom bloku s jízdní zkouškou v provozu, naopak v Estonsku, Francii a Velké Británii v jiný den. Délka této části zkoušky bývá v průměru 10 minut, nejdéle v Nizozemsku (25 min.), nejrychlejší průběh má v Lucembursku (5 minut).

Kde se zkouší dovednost manévrovat s motocyklem? A co musí budoucí motorkář předvést?

Parametry plochy, na které bude uchazeč předvádět své umění bravurně ovládat svůj stroj, jsou velmi rozdílné. V Belgii a Nizozemsku požadují její rozměry cca 100x30 metrů, v Litvě je dáno, že by měla mít alespoň 650 m2. „Zdaleka ne vždy musí být tato plocha v majetku zkušební organizace či autoškoly. Rakušané stanoví, že se může jednat i o vhodný úsek silnice, Dánové, Britové i Nizozemci deklarují možnost pronajmout si vhodné prostory od nákupních center či jiných subjektů; během zkoušky zde však musí být vyloučen pohyb nepovolaných osob,“ doplňuje Roman Budský z Týmu silniční bezpečnosti. V Estonsku může plochu poskytnout i autoškola. Pokud zkušební organizace disponuje svou plochou, může ji někdy poskytovat i autoškolám, aby zde prováděly výcvik. Tak je tomu v například v Chorvatsku, Dánsku, Velké Británii, Švédsku či některých kantonech Švýcarska. 

Na budoucího jezdce v jedné stopě čeká řada úkonů, se kterými se bude muset před zkušebním komisařem úspěšně vypořádat. Jedná se např. o sejmutí motocyklu z hlavního stojanu a jeho opětovné postavení zpět, vyhýbání se překážce při minimální rychlosti 50 km/h, předvedení alespoň dvou úkonů brzdění, včetně použití nouzové brzdy (při minimální rychlosti 50 km/h), slalom ve vysoké a nízké rychlosti, udržování rovnováhy na motocyklu v různých rychlostech, pomalá jízda a vedení motocyklu bez použití motoru. Kolik je třeba předvést úkonů, se liší stát od státu. Chorvaté požadují čtyři, Britové a Švédi naopak všechny.