Ombudsmanka i její zástupce usilovali o to, aby ti, kdo se do zákonem stanoveného termínu nezapsali jako vlastníci vozidel, měli ještě šanci chybu napravit. „Sankce“ za to, že své vozidlo včas nepřihlásili, se totiž jeví jako velmi tvrdá. Kvůli nedodržení termínu totiž o svá vozidla přišli, resp. jejich vozidla se proměnila v bezcenný majetek. Mnohdy šlo o chybu z neznalosti. V řadě případů tak administrativně zanikla i takřka nová auta.

V loňském roce se na Ústavní soud s návrhem na zrušení příslušného ustanovení zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích obrátil Krajský soud v Hradci Králové. V rámci řešení individuálního případu totiž dospěl k názoru, že zákon neobstojí v testu proporcionality. Soud nezpochybňoval, že cíl právní úpravy byl legitimní – pročistit registr vozidel o neexistující vozidla a zajistit, že stav v registru bude kopírovat faktický stav. Měl však, stejně jako ombudsmanka, pochybnosti, zda zákon nepřiměřeně nezasahuje do vlastnického práva.

Ústavní soud dnes rozhodl, že právní úprava není protiústavní, protože na základě napadeného ustanovení nedochází k odnětí vlastnického práva k vozidlu, ani k definitivnímu znemožnění jeho užívání a vozidlo lze rozumně užít jako zdroj náhradních dílů. Majitelé vozidel měli podle Ústavního soudu také dostatek času na to, aby se v registru vozidel zapsali jako vlastníci. Dodatečné zapsání vozidla už nyní definitivně není možné. Odlišný pohled přitakávající názoru ombudsmanky zaujal bohužel jediný soudce Vojtěch Šimíček, který jej promítl do odlišného stanoviska, což však nemá vliv na výsledné rozhodnutí soudu.