Žena byla omezena ve svéprávnosti úkonům v listopadu 2007. Opatrovník jí byl ustanoven až v červenci roku 2010. Po převzetí výkonu opatrovnictví se opatrovník dozvěděl o uzavření kupní smlouvy, kterou žena převedla svou polovinu nemovitosti na svého bratrance. V květnu 2011 podal opatrovník návrh na prohlášení neplatnosti této smlouvy. U soudu uspěl a žena se tak opět stala spolumajitelkou svého domu.

Dům mezitím pronajímal druhý spolumajitel různým nájemcům včetně obchodní společnosti, ve které měl sám podíl. Žena z tohoto pronájmu neměla žádný užitek. V rozmezí více než dvou a půl let oslovil opatrovník spoluvlastníka nemovitosti pouze dvěma písemnými výzvami, jež žádaly doložení nájemních smluv.

Opatrovník se spokojil s tím, že mu spolumajitel zaslal celkovou částku za pronájem – bez doložení nájemních smluv nebo podrobného vyúčtování. Opatrovník současně zanedbal povinnost informovat o problematické situaci příslušný opatrovnický soud v každoročním vyúčtování správy jmění.

Ochránkyně shledala pochybení v tom, že opatrovník pečlivě nechránil zájmy opatrované. Zejména se nepřičinil o to, aby došlo k uzavření nájemní smlouvy za zákonných podmínek a ke sjednání výše nájemného za účasti opatrované. Opatrovník dostatečně aktivně neusiloval o vymožení doplatku na nájemném. Nepostupoval v souladu se svou vysvětlovací povinností, kdy opatrované nevysvětlil, že jako spolumajitelka by měla mít z pronájmu nemovitosti užitek. Rozsudek o omezení svéprávnosti i znalecký posudek přitom upozorňovaly na to, že žena není sama schopna pochopit důsledky uzavírání smluv a tato skutečnost jí může uškodit.

Na základě šetření ombudsmanky opatrovník učinil všechny navržené kroky k nápravě. Po vydání závěrečného stanoviska došlo z podnětu opatrovníka ke schválení prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitosti opatrované opatrovnickým soudem. Takové bylo také její přání.