Tři z nich bych rád uvedl na pravou míru:

1. Česká republika by měla především intenzivně vyjednávat o podobě bankovní unie a tím zmírnit její rizika. A měla by šetřit gesty. Svatá prostoto, co jiného asi české autority na všech myslitelných úrovních dělají, než že měsíce vyjednávaly a vyjednávají o všech návrzích a jejich úzkých místech? U spousty témat jsme byli součástí široké skupiny zemí (rovnost Evropské centrální banky ve sporech s jinými orgány dohledu, pravidla rozhodování uvnitř Evropské bankovní agentury apod.), u některých menší. Tak už to bývá.

Málokdo ví, že díky neformální "severní liberální koalici" se Česku spolu s Británií, Polskem či Švédskem například podařilo upravit lépe například hlasování v Evropské bankovní agentuře tak, aby nedocházelo k totálnímu válcování nečlenů bankovní unie při tvorbě bankovních pravidel pro celý společný trh EU. Dnes přijatý návrh, aby se v této instituci hlasovalo odděleně dvojí většinou členů a nečlenů, je původně český.

A co se týče gest typu hrozby vetem, tak v tom nejsme zdaleka ojedinělí a zadělali si na to především autoři návrhů, kteří opět postupují evropsky salámovou metodou a nepředstavují všechny pilíře bankovní unie najednou. Na začátku je rozhodnutí, komu svěřit dohled, které vyžaduje jednomyslnost, a teprve pak přichází na řadu peníze, tedy kdo komu za co bude ručit a taky platit.

Tam už ale paradoxně obvykle neexistuje požadavek jednomyslnosti a země a jejich finanční sektor mohou být donuceny podílet se na nákladech, dokonce i tehdy, když nebudou členy bankovní unie. Že se v této situaci objevuje občas hrozba vetem, neboť není jasné, jestli ano v prvním kroku nebude znamenat nepřijatelná rizika v dalších krocích v budoucnu (jak učinila Británie, Švédsko či Česká republika), je normální evropské vyjednávání. Například v případě rozpočtu Evropské unie hrozí vetem asi 10 zemí.

Vůbec nejlepší pak byly komentáře, že máme v ČR nejdřív "počkat, jak to dopadne" a pak si teprve vytvořit názor. To je jako říct poslanci, ať se svými komentáři a pozměňovacími návrhy počká teprve, až bude zákon schválen. ČR přece je součástí procesu vyjednávání a tvorby pravidel, která z určité části budou platit pro celou Evropskou unii. Čili podobné věty, zejména od těch, kteří se jinak považují za nadšené stoupence integrace, považuji paradoxně za nejvyšší míru neznalosti procesů uvnitř samotné unie.

2. Riziko odlivu prostředků z českého finančního sektoru se díky vzniku bankovní unie nijak nezvýší. Omyl. Jeden z budoucích pilířů bankovní unie, tzv. společné krizové řízení v bankách, má vést k zavedení institutu vnitroskupinové podpory, kdy dceřiné společnosti budou v rámci této procedury nuceny pomáhat svým matkám (nikoli nutně naopak), a to dokonce i za netržních podmínek.

Kdo chce, ať si najde návrh článků 16-21 v příslušné navrhované směrnici. Čili bude umožněno i to, co dnes není možné provádět uvnitř finanční skupiny ani na národní úrovni. Byl i návrh na povinné sdílení prostředků národních fondů pojištění vkladů, ale ten je díky Německu nyní u ledu. Koneckonců logicky, bankovní unie musí obsahovat prvky většího sdílení nákladů, jinak nemá žádný smysl.

Jsou-li však dnešní pojistky pro tyto situace nedokonalé, pak bankovní unie logicky vypne i ty. I proto je potřeba o návrzích dál jednat, protože paradoxně návrh na krizové řízení se netýká jen eurozóny či jen budoucích členů bankovní unie, ale EU jako celku!

3. V té souvislosti se objevil i mýtus, že většinoví vlastníci si mohou stejně dělat s bankou, co chtějí. Inu, nemohou. Nejen kvůli jiným akcionářům, věřitelům a střadatelům, kteří v nich mají své peníze. Též proto, že ve špatných časech bankám může pomáhat daňový poplatník a banky jsou instituce v tomto pohledu mimořádné, existují pro ně zvláštní pravidla.

A tato pravidla na národní úrovni se dají obejít změnou právní formy banky z dceřiné společnosti dle národního práva na pobočku. Pobočka je už zcela součástí zahraniční právnické osoby, vklady jsou vedeny na souhrnném účtu v zahraničí. Pobočka nepodléhá dohledu, neodvádí peníze do národního fondu pojištění vkladů apod. Dceřiná společnost rovná se totéž co v rodině stav, kdy dospělá matka a dospělá dcera mají každá svou peněženku. Pobočka je totéž, jako když peněženku se všemi penězi drží jen matka.

Tento koncept poboček na vnitřním trhu havaroval ve stávající krizi, kdy na jednotném trhu nebyl Island schopen a ochoten vyplatit vklady, které jím dohlížené padlé banky sbíraly prostřednictvím poboček v Británii či Holandsku. Ty musela na sebe převzít britská či holandská vláda, přestože de iure neměly obě s těmito bankami vůbec nic společného a ani negarantovaly ze zákona jejich pojištěné vklady.

Možná ani dnes mnozí střadatelé v zemích EU nevědí, že jejich vklad v pobočce je fakticky pojištěn vládou v jiné zemi a zahraničním fondem pojištění vkladů, který ve špatných časech může mít právě tak málo loajality ke svým cizím závazkům, jako tomu bylo v případě "Icesave". Velká Británie postupuje nyní cestou, že nuceně přeměňuje některé pobočky na dcery, což je dle práva EU velmi sporné. Česká republika chtěla otevřít toto téma jako téma pro budoucí legislativní úpravy.

Když jsem pak četl neuvěřitelné konstrukce, že tato čistá právní cesta by mohla znamenat riziko soudních sporů, téměř jsem spadl ze židle. No to by pak rizikem právních sporů byla jakákoli řádná úprava jakéhokoli zákona, směrnice či nařízení, protože každá nějak mění existující stav. Kolik žalob by muselo přijít na vznikající pravidla o zdanění finančních transakcí, vyšší kapitálové požadavky nebo pravidla odměňování?

Osobně mám pocit, že ti, kteří většinou sepisovali a šířili výše uvedené mýty, věnovali hodně málo času otevření webové stránky Evropské komise a studiu konkrétních návrhů tam zveřejněných. Že takto postupují i publikující konzultanti z poradenských firem, kteří pak dávají placené rady klientům ve finančním sektoru, je už opravdu na pováženou.

Mojmír Hampl, Hospodářské noviny, 11. prosince 2012