„Překontrolujeme šéfa, jak nám zatápí. Abychom se slivovice dočkali,“ díval se do ohně Lubomír Křída, zkušený páleničář, který pracuje tři roky v Bojkovicích. Okamura se ale nedal zahanbit a s lopatou se dal šikovně i do vybírání slupek. „Lidé mi často dávají slivovici a já jsem jim neměl výměnou co dát. Budeme teď moct vzájemně koštovat,“ vysvětlil Okamura. Zároveň hned všechny, kdo pálení jeho slivovice přihlíželi, ujistil, že tahle pálenka na prodej nikdy nebude. Něco rozdá, zbytek si nechá pro sebe. „Mám slivovici rád a večer si štamprličku dám,“ připustil.
V pálenici vládla dobrá nálada a průběh přípravy destilátu všichni s napětím sledovali. Páleničář měl ovšem jasno, i kdyby přijel opravdový prezident, dostal by pálenku podle kvality dovezeného kvasu. „Vyšla na mě směna. Pálím všem stejně. Jak jemu, tak ostatním. Tady musíme hlavně dbát na to, aby byl výsledek perfektní,“ ujistil ParlamentníListy.cz profesionálně Křída. „Za tu dobu, co tady pracuji ale musím přiznat, že tak zajímavého klienta jsme ještě neměli,“ dodal.
Okamura není troškař, dovezl deset metráků kvasu
Okamura působil energicky a rozhodně i v pálenici. Pálení vzal vážně a přivezl deset metráků kvasu. Z něho prý bude nejmíň sto dvacet litrů destilátu. Pálilo se postupně celou neděli. „Když je kotel rozehřátý, tak trvá pálení asi dvě hodiny a pak přepalování další dvě hodiny,“ spočítal Křída s tím, že kotlů bylo hned několik. Někdo má dobrý kvas, jiný ne. A jaký dovezl Okamura? Ovoce ze Slovácka vypadalo slibně. „Je to výborné, dobrý kvas, asi jste dobře sbíral. Síla prvních litrů je pětapadesát,“ hodnotí spokojeně po čase páleničář.
Úderem poledne začala téct první pálenka. Jenže její majitel nikde. „Už myslím i teče. Ježíši a on to neviděl. Musí být tady. Běžte ho hledat,“ rozčiluje se Kateřina Kubínová, kterou Okamura na pálení pozval jako významného hosta. Okamura se mírně zdržel s novináři, to ale nevadilo výslednému dojmu z destilátu. „Je výborná, myslím, že výsledek je perfektní,“ podotkla Kubínová. Spokojený byl po koštu i Okamura. Otázkou teď zůstává jen jaké ponese jméno. Buď Tomiovice nebo Okamurovice. Měli bychom to vědět do čtrnácti dnů. Do té doby totiž podnikatel bude mít hotové i nové logo na speciálních vinětách.
Trnky si Okamura nasbíral v blízké obci Komňa v sadu u svého kamaráda. „Připomínalo mi to sbírání borůvek. Ať je sbíráte hodinu nebo dvě, máte pořád na dně. Musel jsem požádat kamarády, aby mi pomohli,“ popisoval ParlamentnímListům.cz Okamura. Zároveň připustil, že sbírání mu dalo dost zabrat. „Mě už po půl hodině bolela kolena a záda. Není to žádná legrace a musel jsem třást stromy, to mi vůbec nešlo,“ popsal podnikatel.
Jde o politickou kampaň?
Do Zlínského kraje jezdí Okamura od pěti let, protože odtud pochází část jeho rodiny. „To, že se pohybuji právě tady, je pro mě přirozená věc od nejútlejšího dětství. Slivovici pálí každý Moravák. Nevím, proč bych si jako jiní lidé nemohl také svoji slivovici vypálit,“ vysvětloval Okamura pro ParlamentniListy.cz. „Tohle s kampaní nemá příliš společného, prostě jsem chtěl mít svoji slivovici,“ dodal.
O tom, jestli bude kandidovat na senátora prý jasně rozhodnutý není. Každopádně nezastírá, že je hrubě nespokojený se situací v České republice. „Všichni bychom měli být aktivnější. Aby se naše země nestala jen státem těch nahoře. Tahle země je nás všech. Za tím si stojím. Nespojenost lidí je obrovská,“ podotkl Okamura. A co si myslí o tom, že si získal popularitu lidí a někteří by ho rádi viděli dokonce na prezidentském postu? Na zdrženlivém názoru nic nezměnila ani slivovice. „Je tu mnohem víc lepších kandidátů, než jsem já. Nejsem nejlepším kandidátem, pojďme hledat někoho jiného,“ uzavřel pro ParlamentníListy.cz Okamura.
- Další reportáže ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Čunková